117

v pestrý a překvapující obraz než jako úměrné součástky v plastický
celek. Stati mladoněmecké nejsou konstruovány ani harmonisovány :
jest to pouhá improvisace. Vítězstvím feuilletonismu nad stilistickým
uměním - tak dal by se naznačiti tento slohový charakter. na němž
si mladoněmecká kritika tolik zakládala. Soustavně se chválí v té době
»pikantnost, brillantnost« slohu, jeho »elegance a populárnost«. někdy
vidí se v těchto vlastnostech modeFl1í protiváha proti starší plastice
slohové - nikde neozývá se odpor proti povrchnímu francouzskému
nátěru této c1Jvatné stilisace protI stálému pohrávání s obecenstvem,
proti nekongruenci obrazů, proti nerhytmičnosti vět, proti nejednotné
stavbě: stojíme v době největšího úpadku německého slohu, u
posledních dúslec1ki'1 neblahého vlivu J ean Paulova.

V rcholu dostupuje tato bezradnost v příčině kritického ocenění
vnitřní i vnější formy literární, když objeví se a fanaticky se drží
absurdní názor o výlučné pi-ípustnosti a vhodnosti prosy v literatui-e
vskutku moderní. Proti Heineovi, jenž ve svém dúsledném
individualismu vídal ve slohu výraz osobní rázovitosti spisovatelovy, přidali
se vyznavači »Mladého Německa« spíše k Boerneovi, který pohlížel
na sloh jako ne, charakteristikon národa a doplnili tento názor ještě
thesí, že také doba, perioda. generace vtiskuje slohu svoje
nesmazatelné stopy. V tom smyslu uvažoval ve svém programním díle
Wienbarg o poměru verše a prosy v moderní době a vyjádi-il své
uspokojení nad zdokonalováním se německé prosy po stránce rhytmické
i malebné. Podobně postavil se k otázce slohu Laube a se stejně
jemným citem jako b~- trým úsudkem vycítil nebezpečí plynoucí
mladoněmeckému slohu přílišeného žurnalismu. S naivním radikalismem
zasáhl db diskuss r. 1837. jíž se byl již před tím súčastnil úvahou
v knize »Schriften. bunter Re1:he«, lVIundt ce}ým obšírným spisem
»Dic Kunst der deutschen P1'osa«, kde »aestheticky, literárně-historicky
a společensky« snažil se dok8.zati, že moderní doba pi-ipouští jen i-eč
nevázanou; že se starým poetickým a životním názorem hvne i jeho šat,



věH, že prosa. jak ji pod vlivy francoúzskými pěstují Heine,
Gutz
kow. Wienbarg, Laube má budoucnost, že kromě těchto vzorů
poněkud choulostivých múže se mladé pokolení učiti vzornému slohu od
Gentze, Rankehoa zvláště Varnhagena; probíraje jednotlivé genry
literatury prosaické dává i soustavný návod k získání dobrého
modeníího slohu. Vedle literárního dějepisce, jenž bohatě a rozmanitě
hromadí a případně seskupuje hIstorickou látku, charakterisuje j i ve
spojitosti s dobou, hlásí se v této knize důrazně též formalistický
a normalisující pedant, jenž dává školské lekce o slohu. Jeho unifor-