115 ších výkladech mlmil pouze o látkách, jei měly význam, pravdivost a životnost pro bezprostřední pi'·ítomnost a opětně tak otevíral brány literatuře tendenční a denní. Snaha postaviti poesii do služeb společenské a národni regenerace vedla v kritice k posuzování tendenčnímu; snaha obrátiti ji k životné apravc1ivé skutečnosti vedla v kritice k poYl"chnímu posuzování látkovému. S prvního hlediska odsoudilo» Mladé 0rěmecko« romantiku a především jejího typického představitele Tiecka, který pošetilými útoky vrhl se na mladoněmecké spisovatele a francouzské jich mistry: romantikové byli hraví, frivolní, nepi"irození, rozmarní, sniv1', nečinní; škodili tedy charakternímu rozvoj i národa. Ale s téhož hlediska velebilo »Mladé Německo« právě jako Menzel a Boerne Jeana Paula se všemi zrůdnostmi a nestvůrnostmi jeho neumělecké techniky. S druhého hlediska propagovalo »Mladé Xěmecko« sice Balzaca, Sandovou, ale i Suea, opomíjejíc Vignyho a Mmseta; odmítalo správně epigonskou miniaturní lyriku švábskou, pokud nesloužila wurtemberské politice, ale považovala při tom Bérangera za skutečného velkého básníka. Pochybné tyto konsekvence odhalují jen stinné stránky tendenčně regenerační kritiky mladoněmecké, která vstupovala oddaně do poddanství života; dlužno si však všimnouti též úspěšných a blahodárných jejích výsledků. Z nich snad nejvýznamnější jest důležitý protest proti upíru historismu, ssajícímu krev ze srdce Německa. Ve stopách dějinné filosofie Herderovy proměnili romantikové svůj celý světový názor v soustavný a v důsledný historismus s feudálním středověkým pi'-ídechem: tento romantický kult časové pittoreskní dálky odváděl vždy více od živé a vážné přítomnosti. Vlivuplný vzor vValtera Scotta zvýšil v'