114 zvlášť význačné místo národního rozvoje v přítomnosti staví se typick)' muž vúle a činu - ale ve skutečnosti teprve generace revolučních básníkú ze čtyřicátých let p~oměnila tato velká slova v tělo, Gutzkow ve svých vzpomínkách nakreslil nám v Herweghovi z r. 1840 klaSsický typ této generace: »0 službě Mw;;ám mluvil s opovržením. JehO studíum jest prý věnováno jetl Feuerbachovi a Proudhonovi. Jeho úkolem jest prý čin. Ciny! volal na safianových polštářích svého elegantního zařízení. Překvapující zv~st zústávala: Kult slova, shnilé veršovl1ictví, poetické blahobytnictví musí přestati! Jednati, jednati. jestliže ne revolucemi, alespoň spiknutími. N~ tom se nedalo nic změniti !« • ' . . . . M,ladé Německo rozhodně pi-eceňoval0 tuto missi poesie ve službách reformních a výchovných tendencí a pokračovalo tak v národně utilitaristické tendenci, kterou literatui-e vtiskly války za osvobození. Ale n'aprosto nevyčerpávalo »Mladé Německo« touto tendencí SVLlj názor d umění a zejména nikoliv o umění slovesném. Literatura neměla jei1 spolu vytvářeti novou a budoucí skutečnost, nýbrž měla b),ti plným a pravdivým výrazem skutečnosti živé, přítomné a reálné. Aesthetik školy Llldolf \Vienbarg dosti podrobně a přesvědčivě ,oy_ ložil, že poesie nemůže a nesmí vyhledávati zákonú svého bytí a svého tvoření nikde v metafysické abstrakci, nýbrž v bohaté ž~y'~!nLE~