9- problém znovu a nalezl v Goetheovi spojence v boji proti dvěma nepi-átelským tábori'tm, proti romantiki'tm a proti nazareni'tm. Jako Hellena pozvedá Goethea do výše Heinellv pamětní spis o Boerneovi, jako proti romantika oceúuje jej právě »Die romantische Schule«, kdež soustavně, ač trochu kronikářsky, analysována jsou díla Goetheova stáří i hlavní práce () něm: kde líčen jest nejvěrnější kruh jeho pi'átel a literárních druhú i tábor jeho odpůrců. Heine posud počítal se k nim a s roztomilou upřímnosti odhaloval, že závist byla hlavním motivem jeho nenávisti ke Goetheovi; Heine posud mluví o neplodnosti děl Goetheových pro život činorodý, ale on povznáší se tu ke krásným a významným slovům: »Nehaněl jsem nikdy díla Goetheova. Nemohl jsem v nich nikdy zříti nedostatků jako oni kritikové, ktei-í svými ostře broušenými skly zpozorovali i skvrny na měsíci; těch bystrozrakých lidí! co pokládají za skvrny, to jsou kvetoucí lesy, stříbrné proudy, vznešené' vrchy, smějící se údolí.« Pi-esvědčení tomu zůstal již Heine v jádi-e věren. Heine právem stavěl svoji »Romantische Schule« vysoko, jak po stránce pJ-ísné kritičnosti, tak po stránce ],wmposiee a stilu; jest vskutku vyvrcholením jeho kritické činnosti. Polemik, umělecký kronikář, kulturni filosof podávají si v ní ruce; bezprostředně osobní poměr k pi'edmětu, objektivní věcnost a věrnost i hluboké přemýšlení o podstatě, souvislosti a dosahu dobových ideí jsou v ní sloučeny; impressionismus zrádného syna romantiky, dějinná filosofie školy Hegelovy, socialní nadšení Saint-Simonovce se v ní prostupují; břitký sloh invektivy stři dá se v ní s charakteristikou ostrou a plastickou, filosoficko-historická analysa jest ukryta v širokém proudě malebného líčení. Dějinné stanovisko a hodnotící měřítko, jehož tu Heine užívá, hájí svou oprávněnost podnes, i když bylo naukové studium vniklo hlouběj i dopi'edmětú, ano i za ně. Jen veliké, smělé perspektivy, jež Heineúv enthusiasm rozvíral () literúrní budoucnosti nové, emancipované a positivistické generace, zltstaly nesplněny. Pokolení Mladého Německa a revoluční poesie z roku 1848 nedovedlo jich proměniti v čin. Jeho literární dílo, kypící a kvasící ideově, leč nedostatečné umělecky, neznamená oné celistvé a bohaté kultury, kterou Heine čekal a věstil. Německá myšlenka 7' doběporomantické, filosoficky formulovaná levicí Hegelovskou a veřejně promítnutá radikálním socialismem čtyřicátých let, jest repraesentována literárně a umělecky troskovitě a chabě, nepřihlíží-li se k jejímu nejúplnějšímu představiteli, jímž jako básník jako feuilletonista, jako kritik, jako kulturní filosof byl sám Heinrich Heine. T*