9-

problém znovu a nalezl v Goetheovi spojence v boji proti dvěma
nepi-átelským tábori'tm, proti romantiki'tm a proti nazareni'tm. Jako
Hellena pozvedá Goethea do výše Heinellv pamětní spis o Boerneovi, jako
proti romantika oceúuje jej právě »Die romantische Schule«, kdež
soustavně, ač trochu kronikářsky, analysována jsou díla Goetheova
stáří i hlavní práce () něm: kde líčen jest nejvěrnější kruh jeho pi'átel
a literárních druhú i tábor jeho odpůrců. Heine posud počítal se
k nim a s roztomilou upřímnosti odhaloval, že závist byla hlavním
motivem jeho nenávisti ke Goetheovi; Heine posud mluví o
neplodnosti děl Goetheových pro život činorodý, ale on povznáší se tu ke
krásným a významným slovům: »Nehaněl jsem nikdy díla Goetheova.
Nemohl jsem v nich nikdy zříti nedostatků jako oni kritikové, ktei-í
svými ostře broušenými skly zpozorovali i skvrny na měsíci; těch
bystrozrakých lidí! co pokládají za skvrny, to jsou kvetoucí lesy,
stříbrné proudy, vznešené' vrchy, smějící se údolí.« Pi-esvědčení tomu
zůstal již Heine v jádi-e věren.

Heine právem stavěl svoji »Romantische Schule« vysoko, jak
po stránce pJ-ísné kritičnosti, tak po stránce ],wmposiee a stilu; jest
vskutku vyvrcholením jeho kritické činnosti. Polemik, umělecký
kronikář, kulturni filosof podávají si v ní ruce; bezprostředně osobní
poměr k pi'edmětu, objektivní věcnost a věrnost i hluboké
přemýšlení o podstatě, souvislosti a dosahu dobových ideí jsou v ní
sloučeny; impressionismus zrádného syna romantiky, dějinná filosofie
školy Hegelovy, socialní nadšení Saint-Simonovce se v ní prostupují;
břitký sloh invektivy stři dá se v ní s charakteristikou ostrou a
plastickou, filosoficko-historická analysa jest ukryta v širokém proudě
malebného líčení. Dějinné stanovisko a hodnotící měřítko, jehož tu Heine
užívá, hájí svou oprávněnost podnes, i když bylo naukové studium
vniklo hlouběj i dopi'edmětú, ano i za ně.

Jen veliké, smělé perspektivy, jež Heineúv enthusiasm rozvíral
() literúrní budoucnosti nové, emancipované a positivistické generace,
zltstaly nesplněny. Pokolení Mladého Německa a revoluční poesie
z roku 1848 nedovedlo jich proměniti v čin. Jeho literární dílo, kypící
a kvasící ideově, leč nedostatečné umělecky, neznamená oné celistvé
a bohaté kultury, kterou Heine čekal a věstil. Německá myšlenka
7' doběporomantické, filosoficky formulovaná levicí Hegelovskou
a veřejně promítnutá radikálním socialismem čtyřicátých let, jest
repraesentována literárně a umělecky troskovitě a chabě, nepřihlíží-li
se k jejímu nejúplnějšímu představiteli, jímž jako básník jako
feuilletonista, jako kritik, jako kulturní filosof byl sám Heinrich Heine.

T*