98

posouzen. Proto jest i v}'klad romantiky restaurací životních forem
sti-edověkých jednostranný; Heine pomíjí naprosto ostatní
myšlenkovékoi-eny romantiky, a to nejen, jak Elster ukázal, jeho
individualism, ale i jeho aestheticism, který tak těsně souvisí s výmarsk}'m
klassicismem; nevykládá též ani morálních a sociálních, ani
metafysických a mystických ideí romantismu, jež sdruženy teprve ucelují
obraz hnutí. Po té stránce nová díla o německé romantice, jež'
hestoupila až na filosofické a dějinné dno problémů, pi-edstihla Heinea
úplně, byť jen ve výjimečných případech honosila se silou a živostí
jeho charakteristiky. Leč nedostiženy zůstávají Heineovy podobizny
předních hlav romantických autorů, kreslené hned se sympathií hned
s ironií, podobizny, na nichž spolupracovala bystrá introspekce
psychologická, dobrá znalost děl, intimní vniknutí do životních
poměrla konečně i čistě Heineovský smysl pro literární chronique
scandaleuse. Válečnému a kritickému účelu knihy znamenitě odpovídá, že
na jejím vzniku měly účast vedle chápajících a vystihujících
sympathií i pJ-ísně soudící antipathie, žeautoi-i a díla nevykládají se pouze
v příčinných vztazích k době svojí, nýbrž i v hodnotných vztazích
k budoucnosti. Věru, odečte-li se pJ-ípad Novalisúv, jehož celý
filosofický, básnický a zejména iniciativní a inspirační význam Heine
'rúznorodou svou organisací duševní nemohl pochopiti, nezůstalo z
romantikú německých nic více, než co právě příkrý Heine prohlásil za
schopno života; i nejosti~ejší slova, jež vyřkl o A.' VIJ. Schlegelovi,
Z. Wernerovi, de la Mottc Fouquéovi došla v literárních dějinách,
soudících z časové i ideové dálky, úplného potvrzení. Casto jest
vyznati učenci, pracujicímu methodicky o téže látce, že po dlouhém
šetření dochází týchž výsledků, jichž byl intuicí a vtipem došel Heine,
leč že nedovede jich formulovati s tou obdivuhodnou plastičností
a živostí, jež byla božským darem básníkovým.

Kniha o romantice má ve vnitřním životě Heineově význam i tím.
že Heine si v ní definitivně ujasnil poměr svůj ke Goetheovi, jenž
podlehl II něho i-adě změn. Do vydání »Buch der Lieder« (1827)
Heine snažil se pochopiti Goethea a, jak svrchu ukázáno, nalézal pro
tu snahu vzácné podpory v rctdině Varnhagenově. Nepříznivý dojem
návštěvy ve Výmaru, příkré slovo Goetheovo o prvním velkém
souboru Heineovy poesie vznítily ostrý, osobní hněv uraženého mladého
geni~. Heine bral výtky Boerneovy a Menzelovy za své, avšak jen
potud, pokud zasahovaly Goetheovu osobnost, nikoliv jeho dílo; tehdy
stavěl GoethellV archaistický a aesthetický směr rád v pHmý
protiklad k moderní, životné a aktuelní literatuře. Po Goetheově smrti
disharmonie se vyrovnala; Heine v prostředí pařížském promyslil