jen chvatně a povrchně, onen myšlenkový, umělecký a literární
sti-edověk, jehož romantism německý jest znovuzrozením a analysuje
renaissanční novoklassicism, ztělesněný nejmohutněji Lessingem a
Goethem, onen novoklassicism, proti němuž romanti~a jest
vyslovenou reakcí. V tomto oddílu, do něhož se vešlo vylíčení stí-edověké
malby i architektury, skizza německého vlasteneckého hnutí i zvláštní
monografie o Goetheovi a jeho okolí, podává Heine s větším štěstím
širokou malbu prostí-edí než individuelní charakteristiku, stanoví
přesněji vlldčí ideje doby než hodnotu a ráz jejích děl; ke konci.
mluvě o Goetheovi, ztrácí vědomí základního plldorysu a hromadí
jednotlivosti, zajímavé pro čtenái-e francouzského.

Kniha druhá a ti-eti, z nichž tato v německém druhém vydání
doznala značného rozmnožení textového, stojí ve znamení
charakteristiky individuelní: jako v historicky sestavené gallerii portraittl
sledují tu širokým! rýsy malované, ale při tom psychologicky
interprctující podobizny pi-edních romantických básníkll a spisovatelll.
Knih-a druhá objímá starši školu romantickou, dvojici bratí-í
Schlegelů, z nichž Friedrich právem staven jest Heinem v popředí na rozdíl
od populárního názoru. Tiecka v rtlzných údobích tvorby i názoru.
Schellinga a jeho školu a Novalise, k němuž poněkud neorganicky
pi-ičleněn jest E. T. A. Hoffmann. Kniha ti-etí studuje záhadný a
originelní charakter umění Brentanova a Arnimova; v souvislosti
s Jeanem Paulem, dobře vystiženým, všímá si jeho mladoněmeck)'Ch
epigonll, propracovávajících se vždy více i k samostatnosti formální:
na romanopisci de la Motte Fouquéovi, na dramatiku Z. \Vernerovi
a lyriku Uhlandovi analysuje typický průměr romantiky. Vystihnuv
ještě stručně ohlas romantiky ve sféře života politického a
náboženského, kde jeví se reakcí a ultramontanismem, zhodnotiv výhlídky
analogických tendencí v kultuře francouzské, rozhoupává Heine
smělou rukou stoupence Saint-Simonova zvony, vítající příchod ,nové
literatury a nové společnosti moderní.

Dílo, jehož první kniha není dosti úměrně komponována,
hromadíc mnoho disparátních jednotlivostí a rozbíhajíc se v četné
digresse, nabývá v druhé a třetí své části zvláštní přehlednosti a
jasnosti, rozmanitosti a živosti. Předmět prvního dílu, vyšetřujícího
všeobecný charakter romantiky, její podmínky, její průpravu,
neovládal' Heine zcela: stí-edověk znal pouze povrchně; vědomosti jeho
o· středověké poesi i německé, získané za chvatných a nesoustavných
germanistick)'ch studií u učenců nikoli vesměs vynikajících, hyly
kusé; materiál sehraný o Goetheovi nehyl utI-íděn, rozlišen, správně