94

Heine dostatečně opřtti několika dtlVody: ukazuje, jak protestanti srn
vymýtil z křesťanství veškeré živly indicko-gnostické a posílil prvky
židovsko-deistické, čimž ve víí-e znásobena byla stránka rozuml!
kritického vúči rozumu kontemplativnímu; vysvětluje pl-ípadně. že
SH)bodn}' v}'klad bible uplatnil práva a schopnosti rozumu; dovozuje,
jak Luther odstranil všecky distinkce mezi pravdou filc;sofickOlI a
theologickou a s podrobnou znalostí literární, podporovanou vZáCn}'Dl
pochopením, líčí, jak Luther dal počátek nové svobodné periodě
literární, která proti stí-edověkému, romantickému, epickému,
objektivnímu a naivnímu písemnictví přináší literaturu klassickou. Iyríckou,
subjektivní, kritickou a reflexivní. Méně jasně a přesně precisoval
Heine poměr Lutherův k tehdejší církvi a k tehdejšímu papežství.
Dualismus nazarenství a hellenství kalil v té věci jeho jasnS' zrak.
Luther jest mu v jádře »nazarenem« a proto oc1ptlrCem hellenskéhn'
sensualismu renaissančních hedoniktl. zastupujících v církvi smír
krajního sUDranatural ismu křesťanského s přirozenou smyslností
mladých národů. Ale Lutherův boj proti coelibátu, jeho uvolnění práv
těla a i jeho dolíčený rationalismus sbližují jej spíše s »helleny« než
,; nazarenskými rigoristy: tohoto dějinného a psychologického
konfliktu nedovedl Heine rozluštiti.

Oba dily o revoluci filosofické postupují přirozeně a logicky,
beze skoků a bez násilností. Z Descartesa, davšího filosofii
samosprávu, vyvěrají th proudy: anglický a francouzský materialism
a empirism, Leibnitzův idealism vyrovnávající se s křesťanstvím a
Spinozův pantheismus, jenž jest utajovaným a nepi'-iznaným vlastním
náboženstvím Německa. Od Leibnitze pi-es Wolffa postupuje
racionalism německý, jenž v první fási podpírá orthodoxii, aby v druhé
tím úporněji se vrhl na podstatu křesťanství vtlbec. Se spravedlností,
jež sine ira et studio vykládá význam Nicolaiův. s podrobnou
znalostí, jeZ objasŤlUje poměr J\fendelssohntlv k talmudistické orthodoxii.
kreslí Heine německý racionalism detailně, až přichází k Lessingovi.
miláčkovi svého srdce, jenž osvobodiv duch od písmeny, stal se
bezprosti-edním předchůdcem Kantovy filosofické kritiky. Jen filosof
dějin. který jest spolu básníkem. mohl vystihnouti náladu. šeřící se
nad posledními konsekvencemi filosofické kritiky tak, jak učinil
Heine v obdivuhodných následujících větách, zavírajících druhou
knihu díla:

»0 této katastrofě. o 21. lednu deismu. promluvíme v příštím
oddíle. Zvláštní hrůza, tajemná pieta nedovoluje nám dnes, abychom
psali dále. Naše hrud jest plna strašného soucitu - jest to starý