9'3

mítaje výlučný aestheticism, i on sleduje cíle kulturní a sociální.
Jest však blíže Heineovi než paní de Stael, volaje od snění k činu,
od ·meditace k akci. od epikureismu uměleckého požitku k ráznému
občanskému skutku, od Goethea do budoucnosti; v prvním ~ydání
knihy dobře ukrývá své reakční tendence a umí zchytrale lákati k sobě
novou generaci. Hodnotně i technicky Menzel stojí však hluboko
pod paní de Stačl i pod Heinem: vyšed z publicistické praxe, neznaje
než úzký obzor své domoviny a svého púsobiště, upadaje často do
karatelského lajícího tónu, vytvohl ve své »Deutsche Litteratur«
díle suché, papírové, chatrné, školácky i pedanticky disponované.
jež má právě tak daleko k romantické malebnosti díla »l'Allemagne«
jako k ideové a slohové ohňostrojnosti knihy »Die romantische
Schule«.

Z obou Heineových kulturně filosofických děl, skládajících
jednotný celek, požívá práce starší »Die romantische Schule« větší slávy
a bývá častěji analysována než pozdější její doplněk. Myslím, že
neprávem a neváhám, ruše sice chronologický postup, pi'-edeslati
rozbor díla »Zur Geschichte der Religion und Philosophie in
Deutschland«.

nčel této knihy jest informativní; německý autor chce uvésti
nezasvěcené obecenstvo francouzské do samého ústředí spekulace
svého národa, aniž by unavoval je přítěží vědecké nomenklatury.
učeneckých definicí, bibliografického apparátu. Chce mu ukázati.
že současně s francouzskou politickou a sociální revolucí provedena
byla v Německu revoluce myšlenková, od věkt! chystaná, jež jest
v}'znaJPnou prllpravou velkého sociálního převratu. jemuž patří
budoucnost. Heine chtěl tedy zároveň poučit i propagovat; současně
podávat studii historického vývoje ideí i vyšetřovat podmínky
očekávanýcha ždaných převratll, na které hleděl s nadějemi i s názory
pravého stoupence Saint-Simonova i Enfantinova.

Trojčlenná disposice díla přesně a případně pi'-ilehá k základní
myšlence, objasniti historický vývoj i obsah německé spekulativní
revoluce: první kniha sleduje její základní útvar náboženský,
představovaný Lutherem a protestantstvím; druhá skizzuje přední hlavy
německých pantheistů a racionalistú, kteří· jsou pi'-edchúdci revoluce
filosofické; třetí kniha seskupující své vývody kolem osobnosti
Kantovy, Fichteovy a Schellingovy líčí filosofickou revoluci samu až
ke chvíli, kdy Hegel béře její otěže do svých mocných rukou.
Pojmouti německé protestantství jako nutnou a úspěšnou průpravu
revoluce filosofiáé bylo dosti smělou hypothesou, již dovedl však