l1fmecká romantika se vyslovila a vyžila jen hudebně a nikoliv lite·
rámě. Požadavky, jež Heine na hudbu kladl, prozrazují kritik3
naprosto neodborného, ale za to hluboce přemýšlejícího o principech
uměni vůbec: žádá tu bezprostřednost citu a púvodnost myšlenek,
netlumenou pi'-íEšným vzděláním, pi'-edpokládá jako hlavní podmínku
prožitost a souhlas s ostatními formami životními, pí-eceúuje však
namnoze melodii v hudbě. Tak pronáší tento básník, jehož verše
nejúplněji realisují romantický a symbolick)' požadavek splynutí
hudby a poesie, vyzbrojen jsa bohatou empirií nabytou v Paříži, městě
vysoké kultmy musické, o hudbě úsudky nejen zajímavé a duchaplné,
llýbrž i pronikavé a rozhodné.

V hudbě nestál Heine na krajním kI-ídle pokroku a proto
nedocenil umělCl\ jichž díla ztělestl.ovala hudební »ic1eje zítí-ka«: ne"
přijímal v plném rozsahu Beethovenovské renaissance, která v
tncátých létech \' Pai-íži vedla vítězný, ač nepopulární boj proti hudbě
italské; pojímal BerEoze jako kmiositu: nechápal a odmítal
\Vagnera, stoje blíže jeho protichúc!ci ~feyerbeerovi. V německém pro-.
sti-edí naučil se milovati hudbu sentimentální a romantickou. s
francouzským okolím pí-ilnul k Rossinimu a ostatní hudbě italské:
vlastnímu jeho citovému životu odpovídal morbidní Chopin a vášnivý
Liszt. Tyto mistry parafras()\'al s nadšeným pochopením. Jinak soudil
s reservou a s ironií, nedávaje se nikdy strhovati hlukem semace,
rozmarem mody a leskem divadelnictví. Mendelssohn nechával jej
celkem chladným: 1\1 eyerbeer nalézal v něm svědomitého a pI-ísnéh()
posuzovatele a pozorovatele, jemuž neušel jediný vz~stupný krok
uměleck}r,ale též ani jediný úskok lidský; modní francouzští
skladatelé Auber, Halévy nečinili naň takřka dojmu; pestré davy pianistů.
houslistll a pěvkyň, strhující v třicátých a čtyřicát}'ch létech hudební
Paříž k paroxysmúm nadšení, stávaly se opětovně terčem jeho
vtipných, jízliv}'ch poznámek vydatně charakterisujících, a jen několik
zvláště vynikajících virtuoslJ jako Thalberg, Dreyschock a J cnny
Lind posouzeno bylo perem obdivným a vřel}rm.

Všecky ty charakteristiky, referáty, zprávy a poznámky o
tV11rčích i výkonn)rch hudebních umělcích zachovávají ráz nesoustavné
kroniky, již ovládá nápad kronikáHlV a denní událost. Nikde nehledá
tu Heine vývojových stanovisek. nikde nepokouší se o historický
výklad a o historickou spravedlnost, nikde nepátrá po vztazích
hudebního umění ke kulturnímu celku doby. Těchto aspirací Heine
neznal. pracuje o kronikářském vystižení uměleckého ruchu Francie
současné.