89

\YJcvech z orientu, Robertových genrech mluví daleko obšírněji, ač
tito mam-i vždy se libili více nezasvěcenému' obecenstvu než
jemnoduchým znalcllll1 a před faleimě a divadelně pojatými historickými
plátny suchého a akademického Delaroche stojí nejdéle - pi-emítaje
na pi-o 'J poJitickém a historickém podkladě malby »Cromwell nad
rakví Karla 5tual'ta«, která čistě výtvarně jest bez smyslu a bez ceny.
Heinei'ly jednostranný, kusý a neumělecký názor o malíi-stvl zi'tstal
v nětnecké kritice pro dlouhou dobu rozhodujícím a platným a nepoje
se pozděj i s uměním slohu, se Ílrou vtipu, planěl a mdlel vždy více_

Hudební kritika byla Heineovi o mnoho bližší; znovu a znovu
zaznamenával v »Lutetii« dojmy z opery a z koncertní síně, jako
dodatek k pestrému tomuto dílu pi-ipoj il právě tak odborný jako
podrobný pi"ehled púížské hudební saisony z r. ]844, dva poslední
listv clíla »Ueber che franzósische Bllhne« věnoval kritice hudby
v Pal-íži. Jeho jméno těsné jest spojeno s vývojem moderní hudby
německé. Byl z prvních, kdož nadšeně po premiei-e hlásali slávu
Eugenottú M eyerbeerových, sledoval lVleyerbeen"w vývoj, jeho boj
se Spontinim, jeho vítězství, leč i jeho ješitnost, jeho shon za sensací
a reklamou; parodoval jej ve dvou posměšných básních »Festgedichtz(
a »Epilog ZU11l Loblied auf den ccleberrimo maestro Fiascomo«. Záhy
vystihl význam Liszti'tv, ač současně psal ironicky a satiricky o
pi'-epiatém kultě virtuoslJ; di-íve než kdokoli v Německu upozornil na
Berlioze. 5 Richardem 'Wagnerem stýkal se počátkem čtyřicátých let
v Péll-íži pNltelskv; tehdy poznal VVagner v I. svazku Heineova
»5alonu« pověst o »Bludném Hollancľ3nu« a ve IV. svazku téhož díla
pi-íběh\ TannÍ1auseri'lv, jež učinil podkladem velkých svých hudebních
dramat. Později oba se rozešli.\iVagner, jehož ra<;ová theorie s Heinem
nemohla se srovnati, učinil na někdejšího pi'íte1e několik ostrých
narážek. Heine. jenž znal velmi málo z hudebních děl VVagnerových,
parodoval theoretické názory jeho satirou »J ung- Katerverein fúr
Poesie- Ml1sik«.

Skutečného hudebního vzdělání Heine neměl. naučil se teprve
hudbu poslouchati. Nedovedl-li nikdy výtvarně viděti, slyšel doj ista
hudebně: nevkládal do hudby themat, ani nepřeváděl hudební sensace
v oblast literární a historickou, v níž cítil se doma. nýbrž pojímal
hUdbu svézákonně a svéprávně. Byl čistokrevným synem německé
rnmantik\', slyšel-li v hudbě poslední a rozhodné slovo umění,
pojímal-li ji jako náboženské zjevení, jako nejvyšší stupeň spiritualit~,
a al~stťakce; tak mluvili o hudbě N ovalis.. Tieck., VVackenroder
i pozdní epigon romantiky Schopenhauer. ještě Kietzsche zjistil, že