8-

bez moralistního účelu, bez lásky a bez odporu. Pro Musseta má jeho
obdiv stručnou větu, pro repraesentanty literární restaurace
Chateaubrianda, Constanta, Lamartinea a mme de Stael jeho nepí-átelství
několik kousavých stran. Neposuzuje jen krásné písemnictví, nýbrž
charakterisuj e živě i historiky Micheleta a Quineta, filosofa z
povolání Cousina i filosofa z náhody Pierra Lerouxe. K těmto
Jritickým úsudkúm Heineovým literární historie se vrací a bude vraceti,
jest to sila charakteristiky, jež tu chameleonsky přijímá hned tvářnost
kritického rozboru, hned osobní pomluvy, hned objektivní podobizny,
hned duchaplné frivolnosti.

Heineovým výtvarnickým studiím »Franzosische Maler«, jež
jsou vlastně široce založenÝl~i a obšírně rozpředenými posudky
»salonu« z 1'. 1831, 1833 a 1843, nelze přiznati této hodnotné v}'še: tu
píše vtipný a pronikavý laik brillantně o dílech umění, jehož vnitřních.
svéprávných zákonů nezná. Heine nekritisuje a nelíčí obrazi'l samých.
nýbrž jejich náměty; obávaje se, že by upadl v aprioristní
peclanteriaesthetiki'l z povolání, vylučuje ze své výtvarné kritiky vůbec
stanovení pravidel a zákonľl; pomíjí zcela stránku teéhnick011 a pí'ecet'1uje
tím více ideový podklacl malby. Stoje pí-ed obrazem, uvádí v činnost
nejen intellekt, historicky cvičený, nýbrž i lyrický cit a tvúrčí fantasii:
jen sensibilita zraku, to vlastní kriterium souzení výtvarného, Ztl stává
takměí- nevzrušena. Tento základní nedostatek Heineových
výtvarných kritik postí-ehl správně již Boerne, který ostatně sám tkvěl ještě
hlouběji v posuzování výlučně látkovém, zapsal-li Sl r. 1831
»Umělecké stránky posuzovaných obrazů jest ovšem nejméně dotčeno, neboť
o to nemčl Ht.ine zájmu, ježto nemá o tom vědomostí. Ohrazi'l jest
pouze užito, aby o jejich historick}'ch námětech hylo historicky
jednáno. To jest velmi líhivý zpúsob vyjadřovati se o dějinách a
dějinn}Tch osobách«.

Jest patrno, že toto hledisko nemtlže zůstati bez vlivu na výhěr,
seřazení a ocenění děl i umě1cú; v souhlase s ním bud Oll vyvoleni
malíři nejpoutavějších námětů a nejvyššího interessu látkového neh
malíí-i ideového a allegorického směru, slovem t. zv. malíJ-i literární,
v)'tvarně vždy poněkud podezřelí, kdežto výluční koloristé neh kreslíři
posunuti budou stranou. Heine jmenuje a charakterisuje vúdčí hlavy
francouzského ma1íi-ství romantického Delacroixe a Géricaulta i jich
velkého prCltichi'tdce Ingresa, aniž by vystihl pronikavý pí-evrat jimi
'V malířství pi:ivoděný neb francouzskou svébytost jich umění, naprosto
rl1zného od malby poloněmeckého A. Scheffera, rovněž Heinem
obecenstvu pí-edstaveného. Ale o Vernetových bitvách, Decampsových