Si

vlastně k vúli ní, jsa dosti lhostejný k otázkám techniky, k hodnocení
odbornému, jež pevně a spolehlivě ovládá pouze v literatui-e. Jako si
stvol-il jednostranný a idealistní obraz o duchu Francie. »jenž jest
jf'n stkvělou variací na známé thema o Francouzu duchaplném a
lt'lJkomy siném, společenském a frivolním, po svobodě toužícím a
mater:alistickún, nadšeném pro svobodu a slávu,« tak vytvoi-il si též
jednostranný a idealistní obraz o nové romantické kultuře, jíž nedomyslil.
Za\' í;el zraky před vším, co j i historicky a organicky spojovalo s
katolictvírr: a feudalismem restaurace, pominul krajní a k heslu l'art pour
rart vedoucí aestheticism nejlepších zástupců; vnesl pi-íliš mnoho
liberálního a demokratického programu do posuzování děl lhostejných
k pi-ímé akci a k přímému názoru a pojal francouzské umění, ať
literární, ať hudební, ať výtvarné jako významný náběh k novému umění,
shoc1ujícímn se s moderním životem; ba v souhlase s výtvarným
kritikem »Europe littéraire« Louisem de Maynard viděl tn již
protiklad k umění starému, jež tehdy ještě zdálo se mu býti
pi-edstavováno Goethem a jeho archaeologicko-hellenistickými názory. Tak
naléz'll HeE1t ve francouzské romantice právě to, čeho postrádal
v romantice německé: shodu se životem, volnost ducha. odpor k
chimaením trael ic .. zdravé občanství.

Heineovy úsudky o literátech, roztroušené v »Lutetii« i
soustav-něji a spojitěji sdružené v propracovaných listech »Deber die
franzosische Blihne«, kclež nabý'vaji názornosti stálým srovnáváním s
poměry německýmI, mají z těchto kronik o umění největší hodnotu.
Heine pojímá sice spisovatele ve velké souvislosti kulturní. ale bez
jakékovv újmy charakteristice inclividuelní; vybírá autory vskutkn
jen vý'značné. prohlédá jejich vady a jednostrannosti; soudí o nich
jakoby již z historické dálky. Dramatiky Huga a Dnmase pi-edvádí
uprostřed celého novofrancouzského divadelního rozvoje a ten upro·
střed francouzských společenský·ch útvartl; zj išťuje, že na rozdíl
ocl dramatn německého, jež je poetické a lyrické. tíhne francouzské
divadlo k c1ěji a vášni; uznává šíh a pestrost mTItní Hugova, ale i jehu
abstrusnost, bizélrrnost, častou nevkusnost. jež rostla s léty;
charakterisnje Dumasa jako rozeného dramatika ryze francouzské krve
a gaskoi1ské výmluvnosti. jako vervního, leč neoriginelního
spisovatele. .!Vf ilnje s celou oddaností l\1iaclého Německa George SandOvotl,
jež »spojuje pravdu, pi~irozenost, vkus, krásu a nadšení v
nejpřísnější harmonii«, leč tento obdiv příliš nekritický nebrání, aby
několika případnými slovy nepronikl až na dno psychologie Balzacoyy,
která má něco od pi-írodopisce neh pathologa, popisujíc své postavy