86

se s pHstupnou informací čtenái-e a s duchaplnou kommentací. Ani
hodnota těchto kronik není stejná: »Lutetia« jest vliči lmíze
»Franzosische Zustande«, která suše, jednotvárně a s chladnou objektivitou
refernje takméi výltičně o politice, dílem zralého pozorování,
promyšleného úsudku, širokého názoru, ale i pi-ekypující v~rvy, sršícího
vtipu, barevného slohu, které objímá právě tak vei-ejné záležitostHako
lidov}' život, sociální proudění jako uměleckou tvorbu. Také nad
oběma staršimi pracemi, zai-azenými do »Salonu«, stojí »Lutetia«
hodnotou: spoléhajíc na delší zkušenost, jež se nedá másti silou
prvního dojmu, kreslíc umělce, když již proběhli delší drahou vývoje.
zakládajíc se na podrobnější znalosti ducha francouzského. rektifikuje
tato kniha namnoze úsudky pronesené v statích »Franzosische Maler«
a »Ueber die franzosische Búhne«. Leč tyto rozdíly jeví se
podružnými vúči jednotě základního názoru o francouzské kultui-e thcátýc1t
a čtyhcátých let, která sama jest uzavi-cným a historickým celkem.

V Pai-íži. kam odcházi za svobodnou politikou, nalezne Heine
svobodné umění a svobodnou kulturu: město, jež vábilo liberalismem
a demokratismem, překvapí jej romantismem: g-enerace. která jej
fascinovala odvahou činu. zmocní se jeho sympathií odvahou citu.

o myšlenky, vášně. V době, kdy v sobě i ve svém okolí pi-ekonával a
pi"ehodnocoval německou romantiku. sblížil se přátelsky a srdečně s
romantikou francouzskou. Na jednotnou formuli romantismu lze
pi"cvésti veškeré kulturní projevy FranCIe za posledního decennia vlády.
bourbonskt a měšťácké periody Ludvíka Filipa: vše tu podléhá
krajnímu individualismu zabarveni občanského. nadvládě citu nad
úvahou a soudností, lyrické vášnivosti a vzrušené malebnosti, nechuti
k tradici a k pravidlCun, historismu a exotičnosti, těmto znakům
romantismu latinských národl1. Dívadlo, na němž hraje mme Dorql
a Frédéric Lemaitre. jest právě tak romantické jako koncertní síÚ.
jíž bouří renaissance Beethovenova a symfonie Berliozovy: veliká
1'Omantická gesta z veršů Hugových a z románů Sandové najdou se
na plátnech Delacroixe a Géricaulta vyjádřena komposici i barvou:
stejně romantickými ideami interpretují historii učenci Michelet a
Quinet jako phtomnost náboženský publicista Lamennais a
socialistický tribun PIerre Leroux: ryze romanticky podávají vinění děj in
povrchní a slavený malíř Delaroche i povrchnější a slavenější
romancier Alexander Dumas: romantické až na dno jest i hnutí
Saint-Simonistické.

Heine postihuje tuto kulturní jednotu ve všech projevech. b~!
mnohem více: všecky umělecké individuality. všecka díla stwhj,