85

boui-e zui-ila, v které vzal za své. Jak to skučelo! jak to praskalo! Za
světla žlutých blesků, jež z černých mračen vyrážely, mohl jsem
přesně viděti, jak bolestně sti-ídaly se odvaha a starost na tvái-i toho
muže. Stál u kormidla své lodi a vzdoroval vzteku vln, jež často
hrozily jej shltnouti, často jej jen malicherně postříkaly a promočily,
což poskytovalo tak bolestný a zároveň tak komický pohled, že člověk
se mohl tomu smát neb nad tím plakat. Ubohý muž! Jeho lod' byla
bez kormidla a jeho srdce bez naděje ... Viděl jsem, jak stěžeň se
zlomil, jak větry roztrhaly lanoví ... Viděl jsem, jak vztahoval po
mně ruku ... - N esmčl jsem se jí uchopiti, nes'mčl jsem 71ydati
drahocenný náklad, s7'até poklad}', jež mně byly svěřeny. jisté
záhubě ... LV esl jsem na přídč své lodi bohy budoucnosti.«

Nad posledními stranami poslední Heineovy velké polemiky není
však rozesti-eha tato sebevědomá a radostná nálada. Heine jest tu
stísněn neurčitým a skoro instinktivním strachem před novou,
nazarenskou generací, která jest na postupu a jež gladiatorsky odhodí
všecky romanticko-aesthetické ideály Heineova života, jež porazí
básníkovy vavI-inové háje a na jejich místě nasází brambory, jež
zažene slavíky, tu neužitečné pěvce a .prodá »knihu písní« hokynáři na
kornouty - - Toto tušení, vyslovené též v různých dopisech a
pi-edmluvách, mělo se vyplniti příliš záhy: dříve než hrdá věštba první.
Mladoněmecká generace čtyi-icátých let, pracující k socialismu,
raclikalismu a republikanismu, přidala se ve sporu na stranu Boerneovu
proti Hemeovi. Gutzkow byl jejím mluvčím. Dosud jsou sympathie
povrchní vei-ejnosti skoro bez výjimky pi-i Boerneovi.

Da.\í-li se takto seřaditI a učleniti Heineova polemická díla
v organickou jednotu, lze tím spíše srovnati a shrnouti jeho
umělecké kroniky kritiky podložené v přirozený celek, ti-ebas že jejich
forma feui11etonistická a causeristická rozhodila a rozti-íštila je po
několika knihách, lišících se datem i redakcí. Mnoho z nich rozptýlil
Heine episodid:y a náhodně do svých politických dopisů, psaných pro
»Allgemeine Zeitung« a shrnutých do dvou knih »Franzosische
Zustande« (1832) a »Lutetia« (Berichte liber Politik, Kunst und V
olksleben: dva díly 1854) : tu jsou takměi- jen arabeskami na okraji
politických a společenských statí; tu dávají se ovládati zájmem obecenstva
a jeho zvědavostí: tu nepronikají vždy od vnější stkvělé škrabošky,
jež se jmenuje úspěch, sensace, až k uměleckému jádru. Jiné jako
studie »Franzosische Maler« (1834) a »Deber die franú)sische
Biihne« (J 840) mají nádech lehkonohého a lehkoduchého feu il1etonu,
jenž vyhýhl se podrobnému rozboru a složitému výkladu a spokojuje