84

pochybuje malodušně o soběstačnosti talentu - a psychologická
kritika zjišťuje koi-en obojích výtek v invektivní nenávisti průměrného
občanského rozumu k výjimečné umělecké individualitě, podrážděné
nechuti filistxa k básníkovi.

Heine odpověděl v jádře, jak Boerne zasloužil svojí provokací;
odpověděl však až r. 1840, tedy teprve tři roky po smrti oc1pún:ově.
To nebylo dostl deíikátní. jako vůbec jevil Heine ve sféi-e mravní
často nedostatek taktu a vkusu.

Kniha »Ludwig Boerne. Eine Denkschrift« jest psána skutečně
stkvěle a ukazuje Heinea prosaika na vzácné výši. Tuto invektivu.
jež odhaluje nejskrytější intimity se zlomyslností a se škodolibostí
Mefistovou a jež odkrývá zákulisí politických i publicistických činú
s cynismem Voltaireovým, stvořil básník, znající ptlsobivost gradace
a účinek antiklimaku; pochopivší kouzelnou moc účelně volenýcli
intermezz, na nichž čtenái- múže si oddechnouti; vládnoucí širok)·m
štětcem, jenž zachycuje složité pozadí dobov~r)lm perem.
rýsujícím na tomto pozadí malé postavičky politických jepic. Básník
odpovídá politikovi, ctitel nuancí fanatikovi. relativista doktrinát-i,
aesthetik moralistovi. Heineovu psychologickému rozboru pod nes

. běžného typu radikála, pi-edstavovaného Boerneem, nešlo o
myšlenkový obsah radikální politiky německé třicátých let, který byl právě
jak skrovný jako nejasný, šlo o methodu, o taktiku těchto politických
doktrinái-tl. Diagnosa jest úplná, vytýká-Ii tyto znaky; nekriticky.
pevnou YÍru v náhlé převraty, pověrčivé republikánské pi'-esvědčení
o důležitosti proměny vládní formy, stálé spolčování se za účely
propagačními, sklon k náboženskému zelotismu. planou sentimentalitu.
S Cervélntovým vtipem vylíčil Heine slavnost v Hambachu jako
abderský trh této politické zvrácenosti, Boerneovy pomocníky Garniera.
a Wolfruma jako její Thersity. Kde se směje Boerneovi - a to často
posměchem trpkým a podrážděným, posmívá s"e mu přece jen jako
omámenému dll mys I n é m u rytíi'-i de la Mancha, jehož meč jest
sice dlouhY:-, ale tupý a jehož platonický poměr k Dulcinei z Tobosa.
mme VI" ohl, není bez grotesknosti. Leč základní idea, hledící na osobní
spor jako na projev odvěkého kulturního dualismu N azarenú a
Hellenů, o němž svrchu jednáno, pozdvihuje polemiku k myšlenkové
výši, jíž dospěl Heine jinak jen v knihách literární filo8r,fie o
německém protestantství, německé filosofii a německé romantice. Proto
sebevědomá a hrdá slova, jimiž Heine končí první knihu svého
»pamětního spisu«, naplnila se jako věštba: »- (Boerne) Musil hzy
opětně na širé moi-e a tam potkaly se naše lodi. mezitím co ona hrozná