jež posílai do domova, nechtěla naprosto vlivně zasáhnoutí do
vei-ejného rozvoje Německa, nýbrž chtěla pi-edstaviti politický i duchovní
život Francie, vystihnouti jeho hybné síly, podati jeho psychologii.
Bo~rne zústa] v PaI-íži cizincem, Heine nalezl tam pravý domov:

Boerne dal v prosti-eelí cizím plněji vystoupiti ostrým a drsným
vlastnostem německé své povahy, Heine vypracoval tu vědomě a delikátně
ony rysy, jež lišily jeho charakter od typického germánského
charakteru ; Boerne posílil německým fanatismem radikalismus
francouzský, Heine zjemnil romantický svúj aestheticism francouzským
kultem formy a stilu.

V prvním roce společného pobytu v Púíži byl styk Boerneúv
a Heinellv přátelský a vyrovnaný; leč již z jara 1832 nastala
roztržka. Zavinil ji Bocrne, jenž soustavně a takl-ka vynalézavě obtěžoval
Heinea: při společných diners trýznil jej ustavičně politikou, o niž
Heine neměl zájmu; naléhal na něho, aby pI-istoupil k revolučnímu
sdružení německých ~igrantú v PaI-íži; získával jej pro rozmanité
petice a manifesty, jež byly Heineovi krajně lhostejny; seznamoval
jej s n'iznými podezřelými politickými agenty záhadné minulosti a
špinavých rukou. Když se Heine odvrátil, slídil po něm Boerne jako
vyzvědač z professe, pronásledoval jej na všech dostaveníčkách i ve
všech společnostech, podezi-íval jej stále z úplatnosti a z nepoctivosti,
vykládal v tom smyslu každý jeho krok. O Heineových spisech soudil
s tohoto úzkoprsého hlediska; co dovedl v 109. »Listě z Paříže«
r. 1833 napsati o Heineových »Franzosische Zustande« neb co
francouzsky shrnul v »Reformateuru« dne 30. máje r. 1835 mluvě o knize
»De l'Allemagne«, jest spíše osobní pomluva než kritický rozbor.
Dlužno J;rohlédnouti v tom směru ještě 6 svazků Boerneových
»Nachgelassene Schriften«a pročísti posmrtnou snúšku »L. Boerne's
Urtheil i.iber H. Heine. Ungedruckte Stellen aus den Pariser Briefen«
z r. 1840 - a vysvitne, že Boerne, muž charakteru, to byl, jenž
zahájil fon soukromé injurie, pro niž bývá odsuzována kniha »Ludwig
Boerne«, napsaná pérem H. Heinea, muže talentu.

V těchto invektivách, jež se nad to neobracejí k odpúrci, nýbrž
k obecenstvu ne7asvěcen~mu, viní Heinea úzkoprsý moralista a
doktrinářský liberál. Moralista mluví stále o nemravnosti, frivolnosti,
smyslnosti a o úplnosti, prodejnosti, porušitelnosti: liberál vytýká
nedúslednost Dolitickou, kolísavost názoru o žádoucí formě vlády,
shovívavost k royalismu a krajní indívidualismus, hravý aestheticismus,
slohovou monomanii. Úzkoprsá obmezenost ve sfeře mravní volá po
potřebě charakteru, doktrinářská obmezenost ve sfeře myšlenkové

6*