HO

zbývá k diagnose mravní té choroby, na kterou Lessingova
»AntiGoetze« byla již ukázala. Heine strhuje masku pokrytci, jenž ki-ičí
o nebezpečí mravnosti, ač sám nemá mravního citu; jenž chvástá Sl'
stále křesťanstvim. ač nevykazuje jediné ki-esťanské ctnosti; jenž
oclvolává se bez přestání ke charakterním vlastnostem germánským, aby
sám žil a tyl z organisované zbabělosti; jenž teutomansky nap~Hlft
cizinu, ježto jí nezná. Tak jest v typu udavače souzen a odsouzen
úroveň typ cl1auvina a v celém souhrnu mravních těch podlostí studo:
'lán jest vlastně široký problém pokrytectví, ať moralistního, ať
nábuž~nského, ať vlasteneckého. v zřejmé shodě s psychologíckou a
spoll'čenskou kritikou skeptického osvícenství XVIII. věku, které tak
nenávidělo tartuffy. Spisek, ač stručný, podává formulace definitivn'l:
když vrátil se v knihách »Schwabenspiegel« a »Ludwig Boerne«
Heine episodicky k Menzelovi, neměl říci co nového, kromě několik'l
vysoce kratcchvi1ných zlomyslností.
-
Zhudlúil-li jihončmecký básník Platen formální klassicismus,
zhudlařil-li j ihoněmeckJ"' kritik Menzel idei moderního, časového
umění, zhuc11ai-ili němečtí veršovci, seskupeni pod aegidou
populárního jména Uhlandova ve »švábské škole básnické«, poetický
romantism: i oni stali se za to zaslouženou obětí ostrých invektiv
HeineDV)Th. Heineův odpor k Svábům byl takřka instiuktivní; byli mu
pl-ímo typy spokojeného, tupého a sebevédomého filistrovství:
souhrnem nicotných a směšných ryslt německé povahy; pi'edstaviteli
falešné, vylhané, uhlazené poesie pro neděli, po níž následuje šest ba,
nálních a šedivých dnů. Ve verších věnoval jim co chvíli jízlivou
pozornost. Tannhauser líčí švábskou školu básnickou svojí paní \' et1uší
v situaci nanejvýše směšné a ošklivé. G. Herwegh v 1Jásni »Die
Audienz« podává o svém domovč zprávy velmi málo lichotivt"
U čarodějnice Uraky setkává se básník číhající na »Attu Trolla«
s cudným švábským básníkem. zakletým v černého pudla, jejž mllže
vykoupiti jen čistá panna, která by o Silvestru pi-ečetla básně lG. Pfi·
zera, aniž bv usnula. V »DeutschlancI, ein vVintermarchen« baví
básník rozmarnou antithesou Karla Velikého a Karla J\'Iavera. I clo
krvavé hoi'kosti posledních veršll umírajícího tlačí se jed sarkasmu
vůči těmto bědným odpůrcům a básník propouští zaťat)'mi rty
""čítavou obžalobu:

»Der kleinste lebendige Philister,

Zu Stukkert am Neckar, viel glúcklicher ist er,
Als ich der PelicIe, der tote Hekl,

Der Schattenfiirst in cIer Unterwelt.«