í9

vvkládal tímto falešným Platenovým poměrem k životu jeho
nesprávný poměr k umění a poesii. [ tu pěstuje Platen dle odhadu
Heineova touž neupi"ímnou hru s velkými vzory a s tradičními
formami, i tu nahrazuje živý a plný obsah lyrický pi"ejatou pósou,
n~pllVodním eklekticismem, epigonskou fraseologií. Leč v tomto
osobivém kavalím se starým rodokmenem a bez peněz, v tomto
formajistním hellenistovi kompromissujícím s katolictvím, v tomto
pozdníllromantikovi skrývajícím se nemužně za hledí klassicismu, v tomt,)
eklektikovi bez púvodní invence, neničí Heine jen nepi'-áteIskou
osobnost, která' mu vstoupila neopatrně do cesty; tu se bortí pod jeho
nelítostnými ranami celý legitimistický a klerikální Mnichov éry
Ludvíka 1., pohrávající si s krásou, s antikou, s formou bez vnitřního
poměru k nim, jen aby maskoval vnitřní svou chudobu a prázdnotu;
týž Mnichov, o jehož králi, zámecké kapli, arkádách a malíi'-sk)'ch
školách psal Heine tak nevázané a posměšné veršíky.

Brzy měl poznati ostří nabroušených polemických zbraní
HeineO\'ých jiný lžihrdina jihoněmecké literatury, »der Sittewart und
Glaubensvogt ztl Stuttegard«, Wolfgang Menzel, pi'-edchlldce a
wdpovědný odpúrce Mladého Německa. I Heineův úsudek opanovala
v dmhé polovici let dvacátých Menzelova aktuelní a protigoetheovská
hlediska kritická, shrnutá v »Deutsche Litteratur«. Knihu posuzovai
Heine r. 1828 zvláště pozoruhodně, zdůrazňuje a přijímaje Menzeltl"
. odpor proti čirému aestheticismu Goetheovu i proti výlučné
umělec
kosti Friedricha SchlegeIa, jehož přednášky jsou s dílem Menzelovým
dosti podobny. Ač neschvaluje nevkusného a hrubého tonu
Menzelova o Gocthcovi, cení si v J\IenzeIovi důležitého spojence v boji
morlerního, ~el-ejného života proti umělému, svrchovanému klassicismu.
I :\Ienzel, byť i ne bez výhrad, hlásil se k Heineovi jako k literárnímu
druhu, čemuž nasvědčují dva velmi blahovolné posudky IV. svazku
»Reistbilder« a I. dílu »Salonu«.

Denunciace JVlenzelova zvrátila ovšem okamžitě celý poměr.

Heine zatím vyléčil se z goetheofobie a pojal modernost umění
naprosto nepoliticky i mohl mluviti ještě otevřeněji než Boerne, kter.~·
pj-ece vždy ztlstal věren Menzelovským hlediskům v literatuře, bd
naprosto odmítal jeho názory v politice. Heine promluvil r. 1837
spiske;n »"L:eber den Denunzianten«. když censura nepropustila stati
té jako úvod k III. dílu »Salonu«. Titul brožurky vystihuje jedním
slovem typ, který oněch několik břitce a stkvěle psaných stran
analysuje na exemplál-i dob1-e vyvinutém. Fakt udavačství zjištěn jest
zcela stručně a přesně s jistotou protokolu právního; tím více místa