lb

jejich zvyklí, náklonností, slabostí a zachvcoval svého soka zejm~'ia
častl' v živém proudu i-eči, lomené a trhané; v bezprosti-edním
pochodu my~lenkovém bez . logické pi-esnosti a vyhraněností; v malebné
dekoraci gesta a grimassy; uprosti-ed komparserie osobních pi"átel
a blížencl1. Impressionista Heine, jehož poměr k osobám a k ideám
podléhal stálému kolísání, nesnaží se níkdy skrýti proměnlívého svého
hlediska, naopak hlásí se otevřeně k vývojovém fásím svého ódporu,
ale i svého obdívu; neutajuje ani fluktuace svého poměru ke
kritickým hlediskům Menzelovým ani obměn svých sympathíí a antipathií
k politickému radikalismu Boerneovu. Posléze kulturní fílosof Heine
klade dúraz na spojitost současných jevů i dějinného vývoje a tím
vystíhuje typus v plné souvislosti dobové i ideové, získávaje tím
i měHtka poměrnosti. Touto cestou vyložíl naívní a idyllický roman..'
tism švábské školy básnické organicky z Iyríky Goetheovy a pozdní
německé romantiky, a vytknul pi"esně, že títo typičtí epigoní naprosto
nesmějí býti považování za n~sitele nového umění básníckého.

TJ-i velké polemické výpravy Heineovy platily literárnímu
německému jihu, jehož idyllísmu, chauvínísmu, epigonství a zpátečnictví
vypověděla revoluce mladoněmecká výslovný boj svým
velkoměšťáctvím, kosmopolitismem, aktuelním realismem a líberálním neb
sociálním radikalismem. Platen, Menzel i švábská škola básnická
pi'edstavují jihoněmeckou kulturu literární v ryzosti a plnosti, byť spíše
negativních než positivních vlastností.

Chronologícky první z polemik Heineových jest ostrá invektiva
na Platena z let 1827-1829, již Heine vložil neorganícky formou
i konstrukci do III. svazku »Reisebílder«. Dějinám kritiky nepÍ"Ísluší
ani vyličovati podrobně pn''1běh Heineova a Platenova nepi-átelství', ani
rozsuzovati oprávněnosti útoki't Heineových, jež Platen svévolně a
zbytečně vyvolal, odpovídaje ostatně vlastně Immermannovi; jí sluší
zkoumati pouze intensitu psychologického a kritického bystrozraku
Heineova, který tu vstoupil do služeb osobní msty za nízkou a
svéhlavou urážku. Heine, jenž byl Platenem napaden jako člověk,
zab}'val se rovn'ěž více Platenem člověkem než Platenem básníkem, a
i tam, kde pi-istoupil k analyse literární, konal ji na podkladě životním
a osobním. Sestoupil se smělou pronikavostí až k samému chorému
nervu osobnosti Platenovy, k její homosexualitě, a vytknul bystí"c
rozdíl této choroby užívající v moderní době koketerie, narážek,
zámlček a dráždění a veřejné, volné a naivní paederastie antické. Dnes,
kdy úplná publikace Platenových denníkú úplně odhalila churavé
a pathologické dno Platenovy produkce, jest jasno, že Heine pHpadně