76 tndiI-li vůbec, že Lessing jest »v celých dějinách literárních oním spisovatelem, jejž nejvíce miluje«, dovedl zvláště oceniti V)Tznam jeho produktivních polemik, v jejichž »duchaplném posměchu a pi-crozkošném humoru uchovávají se pro věčné časy mnohá jména ni· cotných spisovatelů, podobna hmyzu, jenž zachytil se v kousku jantaru«. Jako Lessing jest i Heine v polemice břitký, jasn)' a čirý racionalista, jenž zjišťuje pravý smysl každého tvrzení a pi-esnou platnost každého faktu; jako Lessing miluje i Heine v polemice posměch a ironii, žert a persifláž; jako Lessing zahrnuje i Heine v okruh své polemiky vždy celého autora, celé dílo, celou činnost. Kde však Lessing vystačí suchým, věcný'm a průkazným rozborem vědeckého 11eb literárního materiálu, sahá Heine se zlomyslnou zálibou i k intimním podrobnostem soukromého života, takže jeho stati o Platenovi a Boerneovi jsou ze značné míry povážlivá »5chool for Scandal«. Polessingovská polemika proměúuje se principielně; kde Liscow a Lessing polemisovali proti zástupd'ml špatného poznání, tam klassikové výmarští a romantikové jenští polemisují proti zástupcům špatného vkusu; hle v Liscowovi a Lessingovi hlásil se občanský' roz u ITl , hlásí se ke sklonku XVIII. věku a na počátku XIX. století umělecký aristokratism, tak pi'iznačný veškeré romantice. Básníci a aesthetikO'íé stavějí protiklad k občanskému prLlměru, k jeho sti-ízllvé morálce. k jeho chatrnému vkusu, k jeho tdeologickému a didaktickému pojetí umění a vrhají se v společném hněvu a v společném posměchu n