70

liberalismu; podhzuje naprosto veškerou realitu hi"e svého osobního
rozmaru, který jest nevypočítatelně bohatý a svěží. Tak vytvái"í,
nikoliv bez vlivu Sterneova a německé romantiky, onen zvláštní
cestopisný genre, jehož dychtivě se zmocnila třicátá léta; tu pojato jest
s krajní lhostejností pro stavbu celku vše, co nedalo se dobi"e učleniti
a shrnouti do pevných forem ustálených genrů literárních.

Vlastní kritická koi"ist, které bylo odtud dobýti, jest dosti
skrovná; j sou tu kritické jednotlivé posti"ehy bez kritické kázně,
kulturně psychologické detaily bez jednotné kulturní filosofie; nahodilé
charakteristiky s pronikavými pohledy do nitra osob, stavů, zi-ízení,
nepodepi"ené však ani analysou ani nespojené širší malbou historickou.
Sti"ední a severní Něm~cko, jež líčí Heine v »Harzreise« (1826) a
v »Die Nordsee« (1827), poskytovalo kritikovi arciť málo vděčné
látky, ale též o Ital~i, tvoi-icí pi"edmět a pozadí ti-i oddílů »Reise von
Miinchen nach Genua« (1829), »Biider von Lucca« (1829) a »Die
Stadt Lucca« (183 J) dovede Heine pověděti velmi málo v pi-ičině
kultury literární a umělecké; a nej soustav něj ší z éestovních
obrazl»Englische Fragmente« (1831) vyplněny jsou především interessenl
politickým.

Díla tato vznikají v době, kdy v Heineovi kvasí a vi"e vše; kdy
v ovzduší vei"ejného radikalismu se nábožensky i politicky úplně
pi"evléká; kdy kolísá neustále ve volbě povolání, nemaje vlastně chuti
k žádnému; kdy, používaje celkem podružných motivací vnějších
kvapí z mista na misto, hledaje zvědavě vlastní bytost, která se mu
.chvílemi zjeví v prosté, vášnivé a mocné hudbě několika vlastních
zpěvných strof. Heine netuší, že ji kdysi najde v syn these lyrika rt
kritika, básníka a psychologa kultury; napíše dvě dramata, pracuj.:
o románovém fragmentě, zapřahá se energicky do politické
žurnalistiky, od níž čeká chléb; pomýšlí i na literární professuru, pro niž
měl mnohem více vědomosti, leč sotva více náklonností než pro
opuštěnou advokaturu. Roztrpčen, zhnusen, zklamán neúspěchy, nej
istotou, veřejn)'mi poměry, podnikne poslední, krajní experiment, jímž
míní rozi-"ešiti vše. Experiment se zdai-il. Pai-íž, na jejíž dlažbu Heine
vstoupil koncem máje r. 183 I, dala mu smysl literární existence.

Rozšíi:enÍ obzorll a zjemnění sensibility, jimiž podarovala jej
Paříž se svými musei, obrazárnami, divadly a koncertními síněmi,
oclhalírozbor jeho děl referujících o uměleckém životě v PaÍ"Íži; pak
vysvitne též, kolik kritický duch HeineÍlv vyzískal novými styky
společenskými s osobami znamenité váhy intellektuelní i vei-ejné p
jsou tn opětné analogie s Heineovými prvními dobami pobvtu v Her-