6- soi-i, studenti, občané, dívky, politika, slavnosti, vlastenecLví, náboženství, čistě romantické. Heine plul v Bonně a v Gottinkách s proudem: a tak pozdější autor jízlivé a zlomyslné druhé části ~>R()mantische Schule« přijímal oddaně a vděčně v posluchárně i v soukromí rady Augusta ,,vilhelma Schlegela týkající se poetiky a metriky a pozdější básník nezvedených paskvilú, smýkajících groteskní figurku nadšeného a špinavého gymnasty a teutomanaMassmanna, účastnil se činně ctnostně svobodomyslné a politicky naivní propagandy buršácké. Právě zavilý a jedovatý odpor proti tomuto okruhu myšlenek a snah, jejž až do smrti Heine projevoval, dokazuje intensitu původních sympathií, jež pozděj i bylo tak di'lrazně a násilně střásati. Pw pozdější kriticko-historické rozbory rozvoje německé myšlenky a literatury odnášel si Heine z bonnských a gottinských poslucháren od Schlegela, Arndta, Hundeshagena, Benneckeho a Sartoria velmi mnoho chápavého zájmu, ale mnohem méně solidních a methodick}'Ch vědomostí, iichž se mu ani v Berlíně, kde statečuě doplňoval své literárně-historické a germanistické vědomosti, nedostalo, takže jehO' úsudky a úvahy o staré německé poesii působí vždy dojmem chvatn)'ch a nahodilých náčrtků duchaplného laika. Pobyt v Berlíně znamená však konečné a rozhodné rozčarování z romantických snú: tu v posluchárně Hegelově a v salóně Rahelině zrodil se teprve onen kritický moderní duch Heineův, na nějž právě tehdy zapomínala úplně společnost radostně okouzlená mocí Heineovy lyriky. U fjlologú Fr. A. Wolffa, Boppa, Zeuneho šíl-i I se Heineťh' obzor, u Hegela prohloubil se jeho názor. Hegelúv protiromantich intellektualism. úplně odlišný od volního individualismu Fichteova a citově zaujaté metafysiky Schellingovy, který charakterisuje celou jeho methodu, mocně zasáhl Heinea; bi'-itkou, přesnou dialektikou, pevnou logickou stavbou, sebevědomou nevývratností dúkazu reagoval velký myslitel, jejž Heine vždy prohlašoval za vrchol myšlenkové aristokracie německé. na kolísavost citového vznícení, na nejasľié přítmí historické nálady, na libovolnost relativního úsudku u Heinea pi'-icházejícího právě z romantického údolí /\velun. nad nímž plvnou rt1žové mlhy sladké nejistoty a příjemné mdloby. SytiT-Ii lyrik Heinesvúj subjektivismus naukami logického idealismu Hegelova, obracťjícího se stále k autonomii intellektu jednotlivcova, strávil Heine kritik organicky Hegelovu filosofii dějin, vrcholící v optimistickém "ývojesloví. Na Hegela dá se bez násilí redukovati Heineúv vždy znovu se vracející názor soui'-adnosti umění, náboženství a vědy. jež byly Hegelovi posledním uskutečněním obsahu absolutna, když U-.tr"