63

Již v prvním svazku svých »Básní« (1821) studuje Heine svoje
raněné a otrávené nit,ro, zamlžené ryze romantickou melancholií snílka
a vášnivce, tak, jak kritik studuje svůj objekt; vzdává se mu zprvu
úplně, vyčerpávaje je na dno, aby po chvíli uplatnil ostrou a konci sní
poznámkou, jež stručně shrnuje výsledky pronikavé analysy, svl'1j
vlastní povznešený intellekt. Nejlepší z těchto čísel, stojících ostatně
pod mocným vlivem zpěvné a zhuštěné lyriky mladší školy romantické,
vrcholí a uchvacují pravidelně konečnou kritickou glossou
pochybovačného a sarkastického rozumu k hořkým zkušenostem srdce neb
ironickou námitkou chladné a vypočítavé úvahy proti návalům
tradiční sentimentality a nově zrozeného spleenu. Podobně Heine prosaik
pozoruje kraj inái"ská divadla a společenské dění s kritického
povýšeného hlediska. Je-li ve zlomkovitých »Briefe aus Berlin« (1882)
posud jen všetečným pozorovatelem jevů, jichž dosah a souvislost
pi"evyšuje jeho obzor, stává se již v »Harzreise« tvúrcem nového
literárního slohu, mísícího k nerozeznání vroucí a malebný posti'-eh
romantický s Ironickým rozmarem racionalistickým, jenž vítězi nad
společenskými pi"edsudky neodvislým pojetím života a jenž se
zmoci1uje silou chvatně sdružujícího úsudku smyslu krajiny.

Kriticism Heineúv vybil se nejprudčeji ve válečně
organisovaném jeho poměru k německé romantice, kdež »strávil nejpJ-íjemnější
léta mládí a kde posléze učitele zbil«. Jsa ojedinělou výjimkou v době,
kdy i hluhoké hlavy, prošedší ohnivým khem německé idealistické
filosofie a účinnou palaestrouhistorického poznání, pokorně se
sklonily před absolutnem pi"írody, božstva, církve, státu, rušil dílo
německé romantiky, na němž se vychoval a vzdělal, velmí záhy osti"e
analysnjfcírn a široce obzíravým intellektem. Odmítal vědomě ryze
romantickou vrTěčnou a pokorJ]ou úctu k vesmíru a k životu, jež
u rané romantiky měla rys pantheismu a II pozdních romantikCl
Brentana, \iV ernera, Gorresa, stigma katolické devoce; neznal a
neprožil nikdy slastně harmonického vztahu k veškerenstvu, který
Friedrich Schlegel, Novalis, Schleiermacher opětovně s nadšeným
vzrušením srovnávali s poměrem milencovým k milované ženě.
Naopak, Heine, tento hoi"ký milenec, jenž »vedl tak dlouho boj, pokud
ll1~lenka tiskla se mu k srdci«, přel a soudil se s životem a osudem,
rouhal se rozhněvanému a tyrdému božstvu, pojatému s drsným
theismem Semitú, stavěl se sebevědomě a vyčítavě v odpor ke klidu
a zákonitostí všehomíra. Rozcházeje se takto s romantikou, již ostatně
poznal v posledním stadiu raffinovaného paradoxu, chorobné vášně
a temného, zbabělého reakcionářství, v základním pojetí života, byl