57

nad Seinou spIse v agitační reporterství politické než v umělecké
kronikářství, jehož mistrem se osvědčil Heine. Pro výtvarné umění
neměl ani vrczené vnímavosti ani disciplinovaného oka; postupné
hluclll1utí znemožúovalo mu plný požitek z opery i z koncertní síně,
kam vŠak pí'ece dílem ze zvědavosti, dílem z věrnosti starým zálibám
pospíšil vyslechnout Paganiniho a lVfalibranovu a kde často býval
více upoutún ohecenstvem !lež uměním; chvatné a prchavé byly též
dojmy z rt!Zllých divadel paí-ížsk)'ch, do llichž vedla Boernea někdy
jména proslulých hereckých osohností Talmy, mmelV1ars neb mlle
Cemges, něk<ly pouhá náhoda lleh kO!lečně dlouhá chvíle, málokdy
však zájem čistě literární.

Vše to se týče spíše Boernea causeura a krollikái-e než Bnernea
kritika: o něm v.vprávějí jen posudky spisovatelt! francouzských,
roztroušené na rllzných stranúch »Listí't z Púíže«. V posudcích těch
jeví se zvláštní n.zpoltěfíost. Jednak věren vlastnímu naturellu, který
miloval hhtkost, pri'thlednost a pi-esnost osvícenského století, nalézal
Hoerne upi-ímné a srdečné tony obdivného nadšení pro typické
pi"eelstavitele gallského ducha v XVlfl. věku: pro Diderota, pro
Beaumarchaise, pro lV(oliera, jež často stavíval v kontrast nehotovému
umění někter)ch moderních autml!. Skutečně pravdivě a vášnivě
miloval ze současné literatury francouzské jen dva muže, ktei-í právě
hyli dědici ideových, slohových tradic XV III. věku: hásníka
Bérangera ,I pamfletistu Couriera. Avšak na druhé straně hlásily se záliby
()]lačné. Odsuzoval-I i již ve »'vVage« při příležitosti Soumetova
»Saula« francouzskou klassickou tragoedii, bylo to pouhé napodobení
kritiky \Lessingovy a romantické. Leč spíše z literární módy pařížské
než z vlastního hlubokého přesvědčení postavil se Baerne v záležitosti
dramat Hugov)'ch »Hernani«, »Le roi s'amuse« a »Lucrezia Borgia«
na stranu romantiků proti klassicistům, snad dokonce tu rozhodovalo
jen liberalistické vyznání Hugovo, rovněž těžko jest najíti styčné
body mezi Boernem a mladými Francouzi, jež chválil: Mériméem,
Mussetem a Balzacem. V lehce hozených, nezdůvodněných úsudcích
o nich lze shledávati pouhý ohlas mínění francouzských společenských
kruhů, s nimiž Boeme se stýkal. Proti tomu v obšírném a vi-e1ém
odstavci o Paulu de Kockovi, jehož romány staví mimochodem nad
Wilhelma Meistera, mluví Boerneova osobní, čistě měšťácká,
neaesthetická záliba. Infmmuji tedy »Briefe aus Paris« v celku kuse a
nesprávné o pařížských poměrech literárních, nepovznášejíce se takměř
nikde od subjektivního pozorování a od nahodilého nápadu ke
kritickému úsudku.