5-

se prázdnému bombastu mluvy affektované a bezmyšlenkovitým
příkrasám obrazovým a metaforickým, dokazoval, že nedovedou ani
psát. Tak jednal Boerne s nicotnými pisálky a výrobci občanských
dramat, tak útočil na velebeného Claurena, tak vytkl přesně meze
ubohého uměníčka Kotzebueova. V těchto rozborech děl podprůměrně
špatných vystačil Boerne prostým vtipem a logikou vychovanou v
životě: leč tyto zbraně ukázaly se nedostatečnými, jakmile postoupil
výše na stupnici hodnot uměleckých. Houwalc1a, jehož čtyři sensační
kusy »Die Feinc1e«, »Der Leuchtturm«, »Die Heimkehr« a »Das
Bilc1« pi-ec1stavovaly v době Boerneově ve Frankfurtě drama osudové,
c10vedl Boerne poraziti těmito zbraněmi, ale sám genre tragoedie
osudové neuměl přece phvésti ad absurdum, neboť neměl filosofického
důmyslu, jímž by osvětlil v dramatě problém svobodné vůle,
determinismu lidského jednání, tragické viny. Z kritik Boerneových
nabýváme nezvratného přesvěc1čení, že Houwald jest nemožný a
nevkusný dramatik, nikoli však, že osudové drama jest samo sebou
aestheticky nepi-ípustno a logicky neoprávněno. Bezpečný a nikdy
se nemýlící intuitivní úsudek o hodnotě či bezcennosti autora vede
Hoernea lépe než jakékoliv dllvody: Hoerne již v »Ahnfrau« poznal"
v Grillparzerovi pravého básníka a potvrdil toto pi-esvědčení pr-i
pozorování »Sapho«; Boerne volal po renaissanci Kleistovské;
l30erne uhodl ve všech »pouze smyslných, nikoliv mravních«
násilnostech tragoedie »Cardenio und Celine« lví spár I mmermanmlv
a psalo lmmermannovi syrnpathi<:ky i tehdy, když destruktivně
rozehíral jeho »'1'rauerspiel aus '1'irol«. V obšírných kritikách obou
největšíc~ dramat z celého frankfurtského repertoiru, Shakespearova
Hamleta a Schillerova VVilhelma Tella dobi-e vycítil sám Boerne, že
tváří v tvář takovýmto výtvorLllTI nevystačí s kritikou látkovou, s
ná~itkami pravděpodobnosti, s prt'1měrnou logikou, i přenesl tentokráte
kritiku úplně na ono pole, kde byl si nejjistější: do oblasti hodnocení,
posuzování a vychovávání charakteri.l národního. V obou případech
volí Boeme vlastně postavy titulních hrdinů za záminku, aby rozvinul
svoji polemiku proti charakteru současného Německa. Jda dále ve
stopách romantiků, kteH se sami k Hamletu rádi přirovnávali,
stotožnil Baeme Hamleta s Němci vLIbec a vyvodil odtud prakticky
I)olitické důsledky. Ve Wilhelmu Tellovi, v tomto »velikém filistru«
s omezenou, domácí myslí a s úzkým, malým činem, skizzuje Boeme
loyalníhoa naivního Němce z válek za osvobození. Tak i
dramaturgická kritika Boemeova, právě tam, kde podrobnou a pečlivou
analysou charaktert'1, jednotností a vyrovnaností výkladu dospívá