54

cholickému princi dánskému, který místo, aby jednal, naslouchá
pozorně a u vvtržení fiktivním hrám kornoediantů. Boerne vrhl se
ener


gicky a neúprosně na ty hry, jimiž vlastně pohrdal a místo nichž

toužil viděti velké činy; sledoval s pozorností, ale i se zlomyslností
dějový postup her; analysoval jich nicotnost a činil z nicotnosti
ohdivovaných těch produktll spravedlivé závěry o obdivovateli samém.
Bojácná restaurační doba vybíjela svou potí'ebu velikého vzruchu
vůle a vásně na sceně; hledala velikost, j í* se děsila ve skutečnosti,
ve fikci; ukájela svoji žízeií po životě plném a dllstojném
dramatickou i1lusí. Publicista, jenž toužil býti veí-ejným svědomím národa,
byl pí-ímo puzen k divadlu, které spíše tehdy než kdy jindy bylo
zrcadlem doby. Praví o tom sám vysoce charakteristicky: »lch sah
im Schauspiele das Spiegelbild des Lebens, unci wenn mil' das Bild
nicht gefiel, schlug ich, und wenn es mich anwic1erte, zerschlug ich
den Spiegel. Kindischer Zorn! In den Scherben sah ich das Bilrl
hundertmal. lch war bald dahinter gckommcn, dasz die Deutschen
ke in Theater haben und cin Tag spiiter, dasz sic kcines hahen lúillllcll.
Das erstere war mil' gleichgiltig - man kann cin schl' edles, ein schl'

. gliickliches Vo]k sein, ohne gutes Schauspiel, - ahcr das andcre
betriibte mich. Diesel' Schmerz gah meinen )\enrtheilungen cine
Leidenschaftlichkeit, die man mil' zum Vc)rwnrfe gemacht, da man
sic miszverstanden.«

Repertoir frankfurtský, jenž byl v)'chod iskem dramaturgich'
kritiky Hoerneovy, pí'edstavoval skutečně divadelní prttměr svojí dohy.
Vedle ojedinělých dramat klassických Lessingových, Schillerových
a Shakespeareových -- Hoerne neposuzoval ani jediné dramatické
básně Goetheovy - a nečetných děl romantických, mezi nimiž kusy
Grillparzerovy a Immermannovy hyly spolu výhledem do budoucnosti
německého dramatu, ovládána byla scena frankfurtská pí-edevším
zrttdnou tragedií osudovou, dráždící pokaženou obraznost obecenstva
a vedle toho povídavolt banalitou a konvencí ohčanských vážných
a komick)'ch her ze škol.~' Ifflandovy, Kotzehuovy a C1aurenovy a
i tak nicotní autoí·i jako Castelli, Steigentesch, Topfer, paní z
\Veissenthurnu, Ziegler slavili na frankfurtských prknech triumfy.

S bezohlednou dravostí, s kritickou neohrožeností, se satirickou
vervou jal se Boerne útočiti na toto fi1istrovské lžiumění dramatické.
Rozebíraje svojí methodou kritiky obsahové trpělivě postup děje,
vnikaje bystrozrakem cvičeným spíše v životě neh v literatuře na dno
nepravdivých charakterll scenických, dokazoval, že tito pisálkové
nedovedou pozorovat a nedovedou zachycov?t skutečnosti. Vystnívaje