52

lehkým humorem a povysenou ironií, kdežto v rhetorickém výlevu
o svém vzoru a mistru dekoruje bombastem velmi hlučným a
frásovitým. Necharakterisuje-li ve svém kritickém feuilletonu o Henrietd
Sonntagové Boerne umělkyni, charakterisuje alespoň skvostně a vtipně
její nadšené obecenstvo a podává znamenitý příspěvek k pl-írodopisu
»filistra, který upadá v nadšení«. Ale o Jeanu Paulovi, jejž pi-ece
tak podrobně znal, dovede Boerne ve své vášnivé prostraci obdivu
l-íci pouze několik všeobecných, banálních frasí, arciť čistě Jean
Paulovsky zbarvených a pl-eplněných: není tu charakterisován ani umělec
stilista, ani romanopisec psycholog, nejsou tu odhaleny kořeny Jean
Paulova humoru, ani zdroje jeho humanitní akce. Tendence Jean'
Paulovy, tendence lidumilné, emancipující v době krajní rozumovosti
lidská srdce, tendence rozmnožující vládu lásky a ctnosti na zemi,
tendence společenského soudce a karatele j sou poněkud důrazněj i
vytčeny uprosd-ed zmatených enthusiasmů, reklamujících dalekou
budoucnost, ba věčnost pro slávu Jeana Paula jako spisovatele, ale
hlavně pro slávu člověka a pl-íkladného charakteru.

Boerneovy kritické úsudky, kritické poznámky, kritickéskizzv
roztroušeny jsou v jeho celém fragmentárním díle, zaujímajíce však
v něm kvantitativně místo dosti nepatrné. Mezi t. zv. »smíšenými
články«, které vedle drobných povídek a obrázků z cest Boerne zařadil
do III, a IV. svazku svých sebraných spisů, jest několik novinářských
úvah, stýkajících se těsně s kritikou literární: v pl-edmlttvách a
~loslovech k časopiseckým podnikům učinil rltzné poznámky, týkající
se slovesné kritiky, v malých causeriích polohumoristických,
pollJvážných dotkl se nejednou themat literárních, také svoje svrchu již
analysované samostatné stati o slohu, o chystaném oq;ál1tl berlínské
vědecké kritiky, o Jeanu Paulovi zahniul Doerne mezi t. zv. smíšené
články. Výlučně kritice věnoval Boerne VII. svazek svých SpiSl"!, kam
shrnul 36 recensÍ, pozděj i rozmnožených o S čísel. Ale z tohoto
objemného dílu, nadepsaného »Kritiken«, neučinili bychom si nikterak
úplného a věrného obrazu o Boerneovi jako o kritiku literárním. Jen
několik úvah věnováno jest tu belletrii, z níž jen romány Cooperovv.
E. T. A. Hoffmannovi »Serapionsbriider« a Bettinin »Briefwechscl
Goethe's mit einem Kinde« mají nějaký význam literární; ostatek
jsou žurnalistické referáty o odborných, politických a vědeckých
spisech, kde Boerne zabývá se výlučně obsahem a promeiítlje tak
referát v instruktivní nel? polemický článek. Pečeť kvapné práce,
polyhistorického dilettantství, žurnalistické mělkosti leží na všech těch
úvahách, jež vzbudily méně pozornosti než kterékoliv jiné publikace