51

ovské, plně poctivě slihy programmu a stavě se nad to na stranu
ohráncú Goet!Jeovýc!J proti útokúm politické mladší generace.

Neuznával-li tedy laický kritik Boerne v kritice ani hledišť
filosofických, ani uměleckých ani historických, ani vědeckých, zústal vždy
odkázán na pouhý zdravý, naivní úsudek, jímž analysoval látkový
obsah a společenskou cenu dila. Nepoužíval-li právě knih a dramat
přímo k tomu, aby rozpřádal více méně případné úvahy politické,
jichž zvláště charakteristickou ukázkou jsou poznámky k pařížskému
provedení Beaumarchaisovy »Figarovy svatby« ve !O2. »Listě z
Paí"íže« neb vtipné g-lossy o politické nepřípustnosti sboru, jenž by
odpovídal ahtickému choru ve stručném posudku Seyfriedovou
hudbou provázeného dramatu »Die \Vaise und der Monler« ocl
Castelliho v »Dramat1:1rgische Bliitter«, rozebíral děj dramatu jako
skutečnou událost; oc~ňoval dle stupně pravděpodohnosti, která
nedhala o kardinální rozdíl mezi životní realitou a uměleckou fiktivností,
phpustnost a vhodnost děje; soudilo dramatických situacích mělkou
logikou osvíccnskou a měřil psychologickotl správnost dramatických
postav dle normálu měšťáckého; spokojoval se vtipným nápadem,
kde nedostávalo se mu ani vyššího hlediska ani pevného měřítka.
1 není nespravedliv literárně historický odsudek O. Walzelúv o
kritické ceně úsudkú Boerneových: »Tímto látkovým posuzováním
navazuje Boerne o několik desetiletí zpožděně ua osvícenskou kritiku,
ktcrotľ nejlepší mužové cloby tak nenáviděli, na kritiku Nicolaiovu
a vVciszcovu, na kritiku »AlIgemeine deutsche Bibliothek« a všech
oněch reccnsentských ústavlt, jimž Xenie se zle vysmívaly.«

Ve~le kritických pevných zásad a kriterií nedostávalo· se
Uoerncov i též kritické techniky vyššího slohu. Rekonstruoval sicc zdařile
a živě děj rozebíraného dramatu, obsah recensované knihy; popisoval
sice názorně a výstižně dílo literární, než o něm soudil; připínal svoje
gloss.v sice vhodně na phpadných místech recensí; používal sice dosti
šťastně nahodilých disgessí k objéJ.snění hlavního předmětu: ale
naprosto nedovedl vytvoi'"iti jednotnou kritickou charakteristiku,
vypracovati uzavřenou monografii, která by měla cenu essaye spíše
než cenu pouhého dokumentu. Dvě samostatné, monograficky
založené, ale neprovedené stati Boerneovy došly zvláštní slávy:
zaokroulJená úvaha »H cllrictte Sonntag: in Frankfurt« z r. r826, zúazená
do díla »Dramaturgische Bliitter« a rhetorická jmprovisace »Denkrede
auf fean Paul, Z'org.etragell in Museum zu Frarťkfurt am 2. Dezembel'
1825«. V obou statích inspirován byl Boerne sympathiemi, ba
nadšeným obdivem, jejž v článku o slavné ~ce snažil se maskovati