49

N atur-D1chter genannt hatte.« Proto Boerne naprosto nedovede
vysvětliti posledních příčin pJ-íznivého neb nepI-íznivého dojmu
uměleckého a s krajní upí-ímností pí-iznává se k této aesthetické bezradnosti,
má-li vyložiti, proč jeví se mu Schil1erllv Tell dramatem roztomilým.
Jeho nahodile vyslovované aesthetické soudy jsou pouhou kompilací
Lessingových a romantických theorií, namnoze nesprávně neb kuse
pochopených: od Lessinga pí-ijal na pí-o nezcela zdůvodněný odpor
k tragédii ldassické, především k velkému psychologu vášně,
Racineovi; po romanticích opakoval v nejvyšší úctě dvojici jmen
(;alderonova a Shakespearova, ač celým naturelem oba mu byli daleku cizejší
než dramatikové francouzští, v duchu Schillerově požadoval opětOVl1ě
na scéně v;eobecné, typické pí-ípaciy, nesené velkým dramatickým
pathosem a vylučoval, __ individuelní, občanský realismus.

Leč také literárně-historickým vzděláním nedovedl opI-íti svoje
nahodilé soudy. ~ehledíc ani k tomu, že v celém kritickém díle
Boerneově neprozrazuje jediná strana vědomostí ze staršího písemnictví
domácího neb ciziho doby předklassické, pohí-e9újeme
literárně-historický v}'klad i tam, kde by ,objasnil určitě mnohou pochybnost o
hodnotě, o povaze a oprávněnosti díla. I slavné Boerneovy úvahy drama·
turgické o osudovém dramatě trpí hluboce tímto nedostatkem: Boerne
nikde v nich nepíihlíží k vývojové linii tohoto neblahého gemu a
nestanoví proto, které motivy Houwald pí-ijímá z tr':dice svých
předchlH1ci'l a kolik vlastní kombinace a imaginace pí-ináší: rovněž
nevy;eti-i/ Hoeme z téhož dúvodu, pokud Grillparzerova »Almfrau« jest
vskutku typicklJtl osudovou trag-oedií a pokud projevem nové
individuality \ a nového směru dramatického. Zajímavé a vtipné úsudky
o dvou s1avn}'ch, dílech umění romantického, o Kleístově :>IZatchen
von Heilbronn« a o E. T. A. Hoffmannových »Die Serapionsbru(ler«
vZllášejí se z t)'chž pI-íčin ve vzduchu, neboť pouze literárně-historický
rozbor jej ich postavení v umění mladší školy romantické dovedl by
vyložiti taki'-ka pathologické zvláštnosti jich charakteru, Boerneovi
málo pochopitelného.

A k těmto nedostatkiím j)ri'lpravy filosofické, aesthetické a
literárně-historické druží se osudný nedostatek další: Tloerne, ač sám
stilista origine1ně vyhraněný, nemá dosti smyslu pro slohovou povahu
da posuzovaných. llěl názory kolísavé, neujasněné a zmatené o
podstatě stilové, jak svědčí jeho »Bemerkungen jpcr Sprache und Stil«,
a částečnč i první stať sbírky »Schilderungelf aus Paris«, věnovaná
charakteristice francouzského jazyka v širokém smyslu slova. Boeme
pokládá sloh brzy za výraz charakteru národního, brzy za výraz
cha
4