48

~Seite, wo sie aUe Menschen anspricht und diese muszte beri.ihrt
werden. Das hiesse nicht obcrfliichlich' unci im C onvt;rsationstonc
davon sprechen, \Vie es Kotzebue getan, sondem den Punkt der
Wissenschaft oder der Kunst beruhren, \vo sie an das Leben sich knupft.
Gcschicht aber etwas, das aUgemeine Theilnahme erregt, so wurde
man von dem Ereignisse zu seiner Idee hinaufsteigen.« V několika
pHkladech ukazuje Boeme potom, jak si provádění hesla -1spojení
literatury s životem« představuje: od výkladu o romantismu a
mOl1archičnosti divadel Calderonových chtěl by phjíti k rozboru
politických poměrů v současném Spanělsku, o ev. revoluci v Neapoli mluvil
by s objektivním klidem a se šíi-í výkladu jako o nějaké knize; o starší,
ano i antické literatui-e chtěl by jednati s hlediska současného
literárního a životního názoru. Slibuje si, že by dovedl dáti veškeré mrtvé
německé metafysice živé tělo, ale že by též vždy se na současné
události díval s filosofického hlediska, smiřuje tak vrozenou l1ěmeckou
pedanterii i poctivou rozvahu nepodléhající vášni okamžiku.

V tomto programmatickém votu, které staví kritiku do služeb
života, jest mnoho dobré vi'tle a mnoho hlučných, slibných i chlubných
slov, která neodpovídají naprosto pri'tpravě, jíž se l1Johl Boeme pro
kritiku vykázati. Boerneovi chybělo jak nadání k filosofickému
myšlení vi'tbec tak zejména odborné theoretické vědomosti z aesthetiky.
Na universitě nezabýval se filosofií vtlbec, jako muž nepřilnul k
nižádnému mysliteli, ba k Hegelovi, jenž vzněcoval v Berlíně jeho
laickou zvědavost, pociťoval odpor, četbě a rozboru knih filosoficlqch
se vyh)'bal a jako žurnalista stál na opačném póle než filosofové
hledící na vše sub specie aeternitatis. Kdekoliv měl jako kritik zastaviti
se nad otázkou, i-ešitelnou filosoficky, zmlknul: proslulý kritik
osudových tragoedií neuměl si formulovati problému osudu a viny;
velebený vykladač Hamleta nechtěl sestoupiti na· psychologické dno
mravní choroby rekovy; muž mučený od dětství spory konfessí
nenalézal klíče k i:ešení problému ki-esťanství Lamennaisova a nekriticky
přijímal jeho konglomerát hybridních ideí. K neznalosti aesthetických
theorií a axiomat poetiky pi-iznal se otevi-eně sám v předmluvě
k »Dramaturgische Blatter«, v níž nalezl šťastně vhodný termin pro
charakter své kritiky: »Um die Gcsetze bekummerte ich mich, ja ich
kannte sie gar nieht. Was Aristoteles, Lessing, Sehlegel, Tieek,
Mullner und Andere -- již tento výčet jmen poučuje - der dramatisehen
Kunst befohlen oder verboten, war mir ganz fremel. leh war ein
N aturkriti.ker, in dem Sinne, wic man einen Bauer vor zwanzig
Jahren - ieh glaube er hieszM ars - der Gediehte machte, eincn