46

snivému Hamletu, jenž nemá vúle ani síly k činu. I učinil proto svým
životním úkolem zjevovati se opětovně ve snách nečinnému a
nerozhodnému snílkovi a bez ustání mu phpomínati, že jest třeba setřásti
snění a vzchopiti se k činu.

Boerne opětovně vyznával sám, že literatura jest mu pouhým
nástrojem vei-ejné akce, že povolání spisovatelské oceJ'iuje jen jáko
prosti-edek politické a mravní výchovy a obrody národní; soudil proto
o svém pi:tsobení literárním sám dosti nevážně a s podceJ'iováním.
V polemickém spise proti lVlenzelovi napsal otevřeně: »lch strebe nie
nach dem Ruhme ,eines guten Schriftstellers, ich wollte nie flir einen
guten Schriftstel1er gelten. Meine N atur hat mir ein heiliges Amt
aufgetragen. das ich verrichte. so gut ich kana. Gedanken, Worte sind
meine \Verkzeuge, die ich nur schatze, so lange ich sil' hrauche. unrl
wegwerfe, so lange ich sil' gebraucht. Nie hat es meine Eigenliebe
weder gefreut oder betrlibt, wenn Einer meine Werkzeuge gelobt oder
getadelt; nur mein vVerk wollt ich anerkannt sehen.« Proto
pi'ekvapuje nemálo, spatl-tljeme-li tohoto politického tribuna, pro něhož
literární umění vúbec nemá samostatné hodnoty, po řadu let mezi kritiky,
hodno'tícími díla slovesná a pi-ekvapení naše vzrústá, tf~ážíme-l i, že
kritika jest založena na soustavném relativismu, kdežto veřejná
propaganda, jakou ve službách liberalismu a demokratismu po celý život
všemi silami konal Boerne, pi-edpokládá apodiktické tvrzení
samostatných neb phjatých pravd, pevné pi'esvědčení o absolutní
správnosti tvrzených názorú, kategorický dogmatismus nepřipouštějící čmi
skepse logické ani úvah historických. Ale úžas nad tímto paradoxem
padá, uvědomíme-li si jasně, že Boerne nebyl naprosto literárním
kritikem v běžném a historickém slova smyslu, nýbrž pOl1ze žurnalistou,
který občasně za prosti-edek vyja&ovací užíval divadelní neb literární
recense a jenž nahodile svoje všeobecně tendenční úvahy navaz(lYal
na zprávy o knihách, o divadelních kusech, o autorech. Bránil se velmi
důrélzn~ proti jakékoliv interpretaci svojí činnosti kritické.
Rozhorleně táže se: »Um Gotteswillen, schreibe ich denn in einer Art. dasz
man glaubt, ich mache mir viel aus dem Theater und solchen
Lumpereien? Sieht man denn nicht, wie gleichgiltig • aUl' diese Dinge
sind? Die wahre Geschichte jedes Tages witziger ~S Moliere uml
erhabener als Shakespeare.« I i'eší si Boerne svůj vztah ke kritice
takto: Nepřisuzuje literatui'e samé nijakých hodnot, naopak vnáší do
ní hodnoty z politiky, ze sociální hyg'ieny, z národnostní discipliny,
z demokratické morálky. Nepochopuje významu a síly literárních
a uměleckých charakterů, žádá od spisovatele,aby bucf sám byl cha-