43

diska společenských tendencí. Pi-ihlížíme-li k pi-íbuznosti naturelu
obou autorú, románopisce a novinái'e, jeví se nám nejjasnějším jejím
kriteriem vznětlivá subjektivnost obou. Boerne i Jean Paul uplatňují
ve sv)'ch knihách nadměrně svou chorobně vyvinutou osobnost:
zasahují do vypravování, mísí se do děje, vkládají stále svoje úvahy,
baví se se svým čtenái~em a proměňují na mnoze sloh románový ve sloh
kOllversační a epistolární. .I\ ezakrývají nikde svého doj etí bud'
pi'íběhem vymyšleným neb skutečnou událostí zažitou a zaznamenanou,
netají svých osobních zálib neb nelibostí k postavám ať fiktivním ať
skutečným. nepotlačují nikde ani soucitných ani nenávistných úvah
a deklamací. V)'slednicí společné tendence a společného charakteru
jest u obou obdobný styl: sloh mosaikový, fragmentární, episodick)',
pracující hned ski4Zou--:a nápověc1í, hned parafrasujícími analogiemi,
pi-etížený nesčíslnými metaforamí a pJ-irovnáními. líčeními a
náladovými obrázky.

Ale tu hlásí se již rozdíl mezi oběma barokními stilisty: kdežto.

Jean Paul staví v popi-edí prvky humoristicko-sentimentální,
zdlhazňuje Hoerne prvky humoristicko-satirické, Jean Paul jako epigon
intimního sentimentalismu anglického z XVIII. století na jedné a
současník rozbujnělé fantasie romantické na straně druhé, pojímá divadlo
světa citově a fantasticky, Boerne však vychovaný tendencemi
rozumového osvícenství a soběstačné logiky racionalistické pozoruje je
se skepsí úsudku, s povýšeností vtipu, ve výzbroji sarkasmu a satiry.
Tyto živly rationalistické jsou korrektivem jeho subjektivní
vznětlivosti: logika tlumí u něho sklon k c1igressím a k diatribám,
racionalistická potřeba vyjádření jasného a úetelného potlačuje pi'ítěž
metafor, pi-i rovnání a paralel, o~vícenská účelnost pi-enesená do slohu
literárního vede ke krácení period, k aforistickému zhušťování
myšlenek, k ostrému vyhrocování ideí do břitkých antithes. Čím
prognmmatičtěji a uvědoměleji vyvíjí se Boernova polemika proti
stávajícím řádúrn v státě, tím leptavější stává se jeho satira a ironie, čím
nesmiřitelnější jest jeho odpor k současnému Německu, tím pevněj i
se jeho polě'mická causerie mění v politický pamflet a pi-ibližuje se
břitké a sečné destruktivní kritice společenské a politické, jak ji
vytvořil věk XVIII.

\T druhé polovici Boerneovy činnosti literární konstatují
kriti'kové, že Boerne se stává stilistou koncisnějším, pi-esnějším,
jednotnějším a jasnějším, že disciplinou logiky osvícenské pi-ekonává
dobrodružnou citovost a fantastičnost J ean Paulovu, že spolehlivou


věcllostí se vyzbrojuje proti těkavé reflexivnosti náladového subjek-