42

se pi-íliš na hotovost a správnost svého logického soudu a svého
osvícenského rozumu, jenž okamžitě jest orientován a nesnaží se proto
na rozdíl od historicky založených romantiktl hledati poslední chhody
ve vývojové pravdě dějinné. Naprostá Boerneova neschopnost k
myšlení filosofickému, k typisující abstrakci, k pi-evádění konkretních
a individuelních pi-ípadů na všeobecné abstraktní pravidlo zvyšovala
ještě jeho sklon k žurnalistické improvisaci. A tak žurnalista Boerne
pracuje svoje stati a články, skrovné rozsahem a fragment{urní
obsahem, methodou vášnivě zaujatého a osobně zúčastněného kronikái-e
dne, nikoliv širokou a složitou methodou historika a kritika
pragmatického.

Celému tomuto ímprovisacnímu charakteru Boerneovy
žurnalistiky odpovídají prosti-edky výrazové. Boerne píše vedle drobných
skizz nejraději subjektivní dopisy, poskytující mu možnost slohové
nonchalance, nekroceného hromadění drobných a podružných
jednotlivostí. krajně osobních nájezdů, výrazů hněvu a sympathií,
rozmarného těkání z předmětu i1a pi-edmět, slovem úplného vzdávání se
vlastní pi-ekypujicí personalitě. Hoerne měl na mysli široký a zmatený
dav čtenáÍ"stva, ale obracel se pi-ímo jen k neměnné adresátce svých
listll, vzpomínek, citů, dobře věda, že paní Jeanetta Wohlová se
zajímá o vše, pochopí vše, omluví vše. Tím vnikl clo Boerneovy
žurnalistiky zvláštní, až chorobný subjektivism, který posunuje
publícistickou jeho reflexi v blízkost lyrické prósy a kterým se novináí-ské
stati Boerneovy naprosto liší od článkll novinál-i'l jiných, 'ktei-í
pr:lvidelně argumentují s pathosem i-ečnick}'m a s dlIrazem kazatelským.
Jest třeba jmenovati jen jiného soudobého novinái-e velkého slohu,
plamenného' a pádného dek!amatora silných a násilných ohrazll,
redaktora slavného listu »Rheinischer 'Merkur«' Josefa Gorresa, aby plně
vysvitl ten kontrast. Již při rozboru vnitřních vztahi'l mezi Boernem
a 1\1enzelem odkryt byl hlavní literární zdroj Boerneova subjektivismu
v mocném vlivu Jean Paulově; zal-azen-li tam byl Boerne všeobecně
de mnohohlavého zástupu Jean-Paulovc1l, sluší tecf zkoumati podrobně
inclividuelní odchylky. jež vykazuje Doerne ocl povšechného toho typu.
Shoda Boerneova 's Jean Paulem spočívá na dvojím základě:. na
společné tendenci a na společném naturelu. Jako Jean Paul jest
i Boerne zástupce a mluvčí emancipujícího se měšťáctva a proto i on
v intenci vrstvy, již představuje, ujímá se nadšeně a výmluvně
utištěných a opovržen}'ch, trpících a zapomenutých, jichž útisk a kř'ivcla
také jej hluboce dojímá a vzrušuje. Tak jednotí se měšťácký
romantismus Jean Pault1v s měšťáckým demokratismem Boerneovým s hle-