37

Goetheovu poměru k otázkám doby a národa. Koi-eny
protigoetheovské nenávisti :Menzelovy tkvi mnohem hlouběji, živeny jsouce vlhkou
prstí národního chauvinismu a náboženské orthodoxie, kdežto pálící
a ,vysušující žár protigoetheovského odporu Boerneova rozdmycháván
jest tvrdošijnou svobodomyslností a politickým doktrinářstvím. A jako
společná literární nenávist, tak spojuje Menzela s Boernem i společná
literární láska: oba jsou vyznavači Jeana Paula. Kdežto romantikové,
ktei-í se přimkli těsně ke Goetheovi, nalezli v něm mocný a
blahodárný princip 8tilové discipliny, nalezli epigoni Jeana Paula, jichž
řadu zahajuje prakticky 10erne a theoreticky Menzel, ve svém
milovaném mistru princip stilového rozvolnění. Jsouce svojí mocně
vyvinutou tendenčností vždy nakloněni obětovati umělecký tvar díla
jeho programovémrrobs:ahu, zbortiti kdykoliv jednotnou stavbu knihy
episodami sice mocně procítěnými, ale tvarově nevyhraněnými,
pi-enršiti kdekoliv organický vývoj děje neb pi-irozené rozvinování se
charakteru thesovým rozhovorem, nalézali Jean Paulovci, k nimž
pati-í alespoií. v mladších svých létech témě!- všickni vyznavači ideí
mladoněmeckých, v dílech svého učitele mocnou podporu. Boerne
a Menzel, kteři sami stáli novellistice a románu značně daleko,
nemohli J eana Paula sami napodobiti v koncepci neb ve slovesných
formách; učinili však pro zmohutnění jeho vlivu mnohem více. Menzel
prohlásil jej ve svých literárně historických studiích velkým a
příkladným hrdinou moderního písemnictví, jejž dlužno následovati
v tendenci i v umění. Boerne přenesl jeho rozcitlivělý, rozechvělý,
roztěkaný slóh, mísící sentimentálnost i ironii, bolestnost i humor,
do žurnalismu a do kritické mluvy; přebarvil jeho obrazy a
metaforami svoje polofrancouzské, poloněmecké feuilletony, oplodnil svoji
hlučnou výmluvnost politického tribuna J ean Paulovým pohyblivým
a hravým, opalisujícím slohem a vytvoi-il touto prosou i-adu svých
vtipných a graciesních miniaturních čísel, která získávala obdiv pro
Jean Pauli'tv princip slohový se zvláštním úspěchem.

Leč vytšené shody mezi Menzelem a Boernem provázeny jsou
neméně významnými rozdíly, zasahujícími namnoze až k samé
podstatě bytostí obou spisovateli't. Pi'edem liší se vývojovými východisky
literárními: pro Menzela jest to německá romantika v interpretaci
válek za osvobození, pro Boernea německé osvíceq~tví. Jest to pi-ímo
pi-ekvapující, jak Boerne naprosto přezírá německý vývoj myšlenkový
od Goethea po romantiky; jest přímo anachronistické, jak navazuje
tam. kde skončil Lessing; jest přímo paradoxní, že svtij politický
liberalismus bezprostředně pi-ipíná na pozdně os~ícenskou kritiku