3-

svědčí jeho pi'íkrý výrok o Lachmannovi, odmítá ji, Kení historikem
píšícím soustavné a organické dějiny literatury, nýbrž publicistou,
sestavujícím z časopiseckých posudků a charakteristik dosti sypký
celkový obraz stavu literárního, Všeobecné úvahy o literární
hyperprodukci, o národnosti, o vlivu učenosti školské, o vlivu cizích písenk
nictví, o hmotné a obchodní stránce literatury, které úvodem
pi-ecleslal svému dílu, mají rovněž ráz spíše novinái-ský než vědecký a ph
nestravitelné spoustě osobních šlehlt, strannických zlomyslností,
naivních malicherností mají cenu jako živá informace o stavu literatury
v létech dvacátých. Tendenčně sestavené kategorie skupin národních
arciť naprosto znásill'íují pl-i rozený obraz literárního dění, leč za to
odškodt'íuje občas l\lenzel duchaplný-mi paralelami, analogiemi,
odkrf'váním vniti-nich spc;jitoJ;tí; tak sleduje souvislost tendencí romantiky
básnické a katolického' bohosloví, uvádí Géirresa ve vztah k
naZ:lrenství, odhaluje pásmo spojující Fichta se Schillerem a s revoluci
francouzskou, vykládá Hegela z ducha berlínského, v liv občanské
tragoedie na politický boj proti moci knížecí, Píše živě a vzrušeně
poloromantickým a pi-etíženým slohem Hížícím pathos novinářské a
stilové barocco J ean Paulovo, gongoristickými obrazy a
přeumělkovanými metaforami; až k omrzení často užívá kousavé a posměšné
ironie, jejíž zvláště jedovaté hroty se najdou v posudku Zschokkeov)'ch
»Stunden der Andacht«, v kritice upřílišeného racionalismu Hegelova
při výkladu světového processu, v zuřivém odsouzení závěreční scény
Fausta, v invektivách proti spisovatelkám,

Kniha měla zvláštní cenu v svojí době: poprvé po pi-ednáškách
Friedricha Schlege1a shrnovala zase celek německé literatury moderní
a to se samostatností úsudku postaveného do služeb tendencí časových
a národních. Jsouc prací nikoliv učence a historika, nýbrž
žurnalistického kritika, zakládajíc se nikoliv na monografické prtlpravě, nýbrž
na chvatné praxi povolání recensentského, byla spíše projevem
temperamentu a~odvahy než odborné učenosti, dílem nikoliv objektivně
spolehliv}'m a klidným, nýbrž osobně zaujatým a vzrušeným.

Těmito vlastnostmi dobyla si úspěchu nikoliv nepatrného:
d'iskuttovqlo se o ní, polemisovalo se s ní, byla napodobena, užívána,
rozebráná. Roku 1836 vydal Menzel druhé vydání, které vzrostlo n3
čtyři silné svazky, doplněné posudky z »Litteraturblattu~<, rozhojněné
o mnoho jmen, ale neopravující, nýbrž spíše množící chyby prvního
vydání, zakalené zarytějším strannictvím a prudším hněvem -
Gutzkow dolíčil to slovy právě tak drastickými jako trefnými v zdrcující
svojí kritice díla,