32

ním, vyspěla posléze v snižování aesthetické a Menzel, který zprvu
konstatoval pouze, že Goethe není básníkem jeho intencí, odvážil se
svojí chudáckou analysou aesthetickou popírati i Goetheovu
mohutnost básnickou vůbec. Hrubost, neomalenost a úplná nesprávnost
těchto pseudokritických úsudků byla patrna všem, a přece vedle
obdobně nehorázné protigoetheovské kritiky Boerneovy pi'lsohila vlivně
na poměr mladého pokolení ke Goetheovi.

N" ejkrajnější formulaci svému antigoethismu daJ Menzel v oné
knize, která dlouho znamenala jeho literární proslulost, v díle »Dic
dcutschc Litcratur«. Menzel vypravuje sám, že jeho
literárně-historický spis souvisí organicky a bezprosti-edně s jeho populárními
historickými spisy, určenými pro lidové vrstvy a podávajícími »nejeh
politické, ale i kulturní dějiny, nejen dějepis činu, nýbrž i ducha, nejen
hlavní rysy všeobecných dějin, nýbri i jemné a charakteristické rysy
vedlejší dějin specialních, nejen historickou pravdu, nýbrž i
vlastenecké teplo a ve vlastenectví zase nikoliv jen nadšenou chválu
německých ctnosti, nýbrž i npi-ímné vyznání a přísné pokárání německých
špatností.<, Jako doplněk první z těch prací, v kterých Menzel
pokračoval taki'-ka až do sklonku života, knihy »Geschichtc der Deltfschen«
(od r. 1824) vyšlo r. 1827 dvojsvazkové dílo »Die dentsche
Literatur«. V řadě neorganicky seřaděnÝ'ch úvah zhušťuje tn Menzel
podrobný' pi-ehled veškerého nového německého písemnictví, jemuž
pi-edesílá stručné retrospektivní úvahy o době pi-edcházející od prahu
XVIII. věku. Zahrnuje vedle belletrie 90 svého líčení i obory naukové,
zejména bohosloví, filosofii, paeclagogiku, historii a vědy přírodní
á jeví se tak sčetlým polyhistorem, prošedším školou továrny na
posudky, jakou byl »Litteraturblatt(. 'Ve vědecké literatui'-e dopouští se
Menzel hojných chyb bibliografických i obsahových, hromadí jména,
jež mu neznamenají individuality, sdružuje nahodile, posuzuje
libovolně. Pokus obsáhnouti celou literaturu naukovou musel zi'lstati
nedokonalým, ale pro smělost podniku, který správně chápal jednotu
a souvislost veškerého písemnictví národního, zasluhuje uznání, tím
spíše, že pokus ten pro dějiny moderní literatury německé zřídka byl
op~tován. Analysující a charakterisující výklad básnické literatury
zaujímá více než polovinu díla: cena a zajímavost těchto kapitol
spočívá pouze na sestavení a roztřídění látky dle hlavních tendencí, kdežto
charakteristiky jednotlivých autoru, z nichž větší rozsah jest věnován
vedle Goethea ještě Lessingovi, Herderovi, Schillerovi, Jeann Paulovi
a Tieckovi, málokdy pozvedají se nad prostřednost. Menzel nejen
nezná vědecké pri'lpravy nutné k literární historii a kritice, nýbrž, jak