31

měr k Napoleonovi a zbabělou prý lhostejnost k válkám za
osvobození. Ještě více pohi-ešoval Menzel u Goethea charakternost
propagační; naopak pi'ičítal mu zhoubný a rušivý vliv na výchovu povah
v Německu, Goethe, jenž mohl jako SC!1iller bezprosti-edně
vychovávati charaktery, lichotil německému filistrovství i vládnoucímu
materialismu, vmlouval se do pi-ízně vei-ejnosti, sloužil nízkým
instinkti'un národa, ochromoval indifferentismem jeho víru, klidným.
ba sympathick)Tm líčením slabošských povah jeho vúli, zálibným
odhalováním smyslných chtíčů jeho sílu. I zdál se s tohoto hlediska, dle
něhož Goethe Jest »mugnus irnpostúr« i\lenzelovi větším nejen
Schiller, nýbrž i Jean Paul, tvi'trce positivních mravních povah. Jak
hrubá byla Menzelova sti-elba proti Goetheovi, ukazují praegnantní
slova, jež M. Holzmann pi-ípadně nazývá kvintessencí útoki't
Menzelových: »Goethe byl m6>cí v Německu, mocí, jež pracovala do rukou
vnějšímu nepi-íteli, mocí, jež oslabovala, jež rozkládala: naším zlým
geniem, jenž nám fantastickým eg-oismem, požitky klamu a
sebezbož·něni, šálivě zakryl ztrátu náboženství, vlasti a cti; jenž zpi'tsobil, že
jsme se jako změkčilý Narcissus zrcadlili v prameni, mezitím co za
námi chystali meče a dýky: jedním slovem, jenž nás učinil slabochy.
kdežto jsme nejvíce poti-ebovali hrdinného ducha: s tohoto hlediska
bylo lze arciť našemu Goethcovi pi-isouditi význam světově dějinný.«
Teprve později změnil Menzel národně výchovné a charakterně
propagační motivy svého odporu proti Goetheovi orthodoxií
evangelického ki-csťana, bojujícího proti básníku nevěrci a moralismem
prllměrného občana,jenž;.odsuzoval básníka nemravného.

Tuto svou tendenční polemiku proti Goetheovi pokoušel se
Menzel opi-íti dílem o fakta literárně historická, dílem o kritiku
aesthetickou. V obém byl nesťasten. Rozbory Goetheových děl. jež podává.
jsou chatrné, kusé, nespolehlivft a zakládaji se spiše na okamžitých
nápádech neZ na podrobném studiu; i v delších úvahách, které věnuje
Faustovi a vVilhelrnu Mesterovi, které se shodou s romantikou
považoval za úhehlé kameny básnické stavby Goethebvy, ulpívá na
mnohomluvnosti velmi jalové a v celku bezobsažné. Aesthetická kritika jeho
vrcholí v problematickém objevu, že Goethe netlí genius, nýbrž pouz,~
talent, omezující se na styl, na podáni, na pi-ednes, že jeho nejv'ětší
schopností jest virtuosnost fortny, vžely nové a vžely rozmanité, jeho
okouzlující J-eč. Oceií.uje takto v Goetheovi pouze talent formální upírá
mu kromě Fausta a vVilhelma Meistera, který prý kopiruje sebe sama.
vúbec originalitu a pi'lVodnost a připouští, že jest nejskvělejším
napodobitelem v moderní době. Tak kritika. jež začla snížováním tendenč~