30

komposlblÍ I detailní vady jeho knih vskutku trochu pohodlných
a únavných, tak hallský professor Schlitz, tak Adolph Mlillner, jenž
zahájil zejména polemiku proti obdivovatelllm Coetheovým, v němž
pokračoval Menzel tak vydatně. Mezi odpllrci třetího druhu, kteH
nepopírajíce epochálního kulturního významu osobnosti Coetheovy
zaujali proti němu svoje osobní strannické stanovisko tendence
náboženské neb moralistní, shledáváme duchy nejopravdovější:
vyznavače starých básnických útvarů Alberta Knappa, nadšeného stoupence
svobody a konvenční krásy Rakušana Justa Freye, proslulého
protestantského bohoslovce orthodoxní observance Hengstenberka i
slavného katolického a vlasteneckého publicistu Gorresa.

K poslednímu ki"ídlu pi"ipoj il se Menzel již r. 1824 v »Europiiische
Bliitter«, zll stal mu věren v »Litteraturblattu«, bojoval v jeho smyslu
velmi úporně ve své »Deutsche Literatur« obou vydání a ještě v
pozclním svém literárně historickém díle »Deutsche Dichtung«. Menzelovy
námitky a výtky, nájezdy a sottisy jsou pestré, rozmanité, nespořádané
a rozptýlené; lze však je nejlépe uvésti v soustavu, pi'-idržíme-li se
postupu myšlenkového, v němž jsme posud sledovali rozvoj a !ozsah
ideí Menzelových.

Básnickým .svým, universalismem, uměleckým svým světoobčan ~
stvím, aesthetickým diletantismem pi"izpt'1sobujícím se útvart'1m
rtlZných dob a národt'1 byl Goethe pHmo protikladem Menzelova ger-.
mánství, uznávajícího jediný národní sloh, jediný literární směr:
proto Menzel opětovně stihal Goeth~.ovo cizáctví, jeho graekomailii,
jeho »pandemické miliskování« s cizími vlivy, jeho střídání a míšení
manýr rllzných národních celkt'1. M enze!ovu požadavku stále
kladénému na literaturu, aby oživovala vědomí a smysl národní
dávnověkosti, slavné minulosti, arciť nevyhovoval Goethe, typický básník
moderní doby, jež byla pro Menzela dobou lehkého, pi"iiemného života
a virtuosního požitku; proto Tieck, oživovatel vážného germánského
sti"edověku, jevil se Menzelovi větším básníkem než Goethe.

Tfndccnční kritika Menzelova žádala od ~pisovatele dvojí charak.
ternost: charakternost individllelní a charakternost propagační; oboji
upřel 'Menzel Goetheovi úplně. lndividllelní charakterno~t pojímal
Menzel jako potlačení vlastní nsobnosti v zájmu národního
celkla potřeb doby. - Proto vytýkal Goetheovi jeho umělecký a požit·
kářský eg·oismus. znající jen ukojení ctižádosti a lichotící stále
sentimentálně frivolní změkčilosti rozmazleného já: proto odsuzoval Goc·
theovo individualistické se vzepi"ení phjaté vei'-ejné morálce; proto
s únavnou tvrdošijností stavěl v posměch GoethellV nemužný pr):' po-