mecka považovaný. V úsudcích o činnosti polovzdělaného toho
intrikána a povrchního ironika shodují se nejrúznější hlasy: Menzel
i Goethe nenáviděli jej stejně, opovrhujíce jím. Menzel líčí nám svého
pi'edchi'ldce opětovně jako nestoudného kritika spravujícího se jen
rozmarem a osobními ohledy, jako literárního soudce bez principu.
bez přesvědčení,s vědomostmi povrchními a s nejhorším vkusem,
jenž literaturu a divadlo pi-ímo terrorisoval svou marnivostí, svou
pomstychtivostí, svou zálibou pro vei-ejný skandál - a stěží kdo měl
o Miillnerovi mínění pi-íznivějŠí. Stálé útoky na Goethea, jehož Cotta
byl nejen ctitelem, ale i nakladatelem, znemožnily Miillnerovi další
působení v »Litteraturblattu«a od velikonoc převzal redakci Menzel.
Kdežto Miillner skorem výlučně posuzoval novinky belletristické,
věnoval Menzel stejnoměrnou pozornost literatui'e naukové i krásné,



a střídal delší pi'ehledy jednotliv)'ch ohorú s osamocenými posudky

nnvých puhlikací. Zvláště pečlivě si všímal náboženství, paedagogiky,
věd historických í pi-írodních a rád rekapituloval v úvodních slovech
části z vývoje té oné discipliny. Ani knihy belletristické ani díla vě~
decká neposuzoval osamoceně bez vztahu k životu, naopak často
namnoze násilně hledal spojitost knihy a doby, literárního zjevu a
politické otázky, spisovatele a okolí. Opouštěl velmi často svoje thema
kritické, upadaje v úvahu politickou, nedovedl se zdržeti nekonečných
odchylek. propůjčujících mu možnost mluviti a rozhodovati o všem.
Obraceje se k obecenstvu průměrnému a málo informovanému,
oslňoval svým pnlyhirstorismem, který nikdo nešel do hloubky a který nikdy
nevyčerpával svého pi'-edmětu, pi-esvědčoval svou hlučnou
výmluvností, bavil vtipem častěj i zlomyslným než duchaplným a jemným.

V jedné tendenci zůstal věten tradicím Miillnerovským: svým
úporným bojem proti Goetheovi, jenž jako červená nit vine se jeho
veškerou činností. S Boernem představuje Menzel nejplněji literární
skupinu Goetheových odpúrCÍl, která se stoupajícím vlasteneckým
a politickým zájmem hlásila se v několika různých odstínech v
kritickém písemnictví dvacátých let. Dnes, kdy horlivost sběratelská
snesla a v poučném výboru otiskla všecky výrazné projevy tohoto
tábora Goetheovi nepi"átelského, lze rozčleniti odpúrce ty dle motivů
jich odmítavosti a záští. Jedni, jako Franz von Spaun, Martin Span,
Friedrich Giover a J. Fr. W. Pustkuchen popírali buď z úzkoprsé
pedanterie buď z přežilého racionalismu Goetheovu genialitu, snižujíce
námitkami maloduchými a kritikou krátkozrakou jeho význam. Druzí,
vážící si velkých děl Goetheova mládí a mužství, nesnažili se
proniknouti k povaze a k hodnotě výtvorú jeho kmetství a vyhledávali