27

likost, dílem vytvái'eti positivní, silně suggestivní, v{'1dčí postavy.
zvoucí k napodobení a k opakování. I jest básníkem jeho srdce Ludwig
Tieck. oživující německý sti'ec1ověk nejen s jeho malebností a
rázovit(,stí tvarovou, nýbrž i s jeho mravními typy a s jeho naivností, v níž
clříme tolik z německé osobitosti. Proto vrací se znovu a znovu se
slovy obdivu a nadšení k J eanu Paulovi, štědrému tvl'trci postav
německých jmochlt, již jsou nevinní, nesmělí, plni citu a ducha, něžné
čistoty a šlechetného názoru světového. Proto staví proti realistovi
a objektivistovi Goetheovi idealistu a subjektivistu Schillera, kter~'
nejen zpodobuje, nýbrž i hlásá neporušenost mládí, čistou nevinnost.
šlechtictví duše, oheřJ šlechetné vášně, posvátnost cudné lásky a
svobodu, vesměs vlastnosti prospěšné a žádoucí pro mravní zdraví
národa a společnosti. J?roto soustavně zamítá Goethea, jenž jsa zcela
lhostejný k mravriě výchovné akci zobrazuje právě tak klidně a bez
rozhorlení porušenou současnou skutečnost jako mravně nedokonalé
neb vadné povahy.

S hlediska mužné a statečné charakternosti, pojaté v ovzduší bojíl
protinapoleonských, odsuzuje Menzel jak pohodlnou, uklidněnou,
provinciální selskou idylličnost Vossovu a Rebelovu, tak bezstarostné,
bezzájmové, nečinné a bezduché šosáctví, jehož pi'edstavitelem jest
mu na pi-. Zschokke, tak i frivolní lichocení nemravnosti a pohodlí
obecenstva, jaké prováděl Kotzebue ve své plytké dramatice. Statečný
a neohrožený Siegfried - a ten zdá se mu nejkrásnějším vzorem
německého mladého muže, určeného k velikým věcem národním -"
ntmltže vyrtlsti ani mezi pi'esládlými sedláky ani mezi filistrosními
maloměšťáky. V odporu k idylle a k filistrositě shodují se Menzel
naprosto se starší romantikou: v pojetí ženy liší se od ní úplně.
V první polovici XIX. věku vystupuje v německém písemnictví dvojí
protitht"tdný názor o ženě: Jeden" individualistický, propl'tjčující jí
mravní i sociální uvolnění, zaručující jí vliv na záležitosti ducha
i vei-ejnosti, činící ji sti'edem společenského života, vtiskující jí péro
spisovatelské do ruky, má koi'eny v Goetheově názoru, ztělesněném
i-adou skvělých postav ženských, vykvétá v romantice ženské, vydává
stkvělé plody v salónech vzdělaných a krásných dam berlínských
a stává se posléze dědictvím Mladého Německa. Druhý názor o
inferioritě ženina citu, podi-ízeného superiornímu intellektu mužovu,
jest konvenční: odkazuje ženu k i-ízení domácnosti a k výchově dětí:
nabývá posvěcení Schillerem, jenž byl v lásce a v manželství typem
filistra: prostupuje švábskou poesii inspirovanou rodinným štěstím
wiirtemberských far. K němu pi-i myká se i Menzel, jenž má stejnou