25

vlastně otázka po jeho stiio'vé organisaci, ale vypracoval se od
primitivního názoru, %e národnost uměleckého dila spočívá v jeho látce
k přesvědčeni, že národnost tu dlužno hledati v charakternosti díla.
Byl tedy v theorii pravdě značně blízko; nedostatečná indukce,
lil~ovolné stanovení pi-Íslušnosti k tomu či k onomu národnostnímu směru,
osobní nechuť pi-i posuzování některých zvláště význačných
individualit zakalily však v praxi úplně jeho zrak. I vytkl na pi-o velmi
pi'ípad ně německou národnost v díle Jean Paulově a Tieckově, kdežto
Goethea, jenž jest německy národním právě tak ve Faustu jako ve
\Nilhelmu Meistertl, v1lbec nepokládal za německého národního
l;ásníka, čímž sám pojem německé národnosti neblaze súži1.

Německou národnost pojímal Menzel se zvláštním romantickým
mysticismem. Kdežtoyro dobu válek za osvobození byla i'eč takměř
výhradním kriteriem riárodnosti, neváhal Menzel přenésti se ve sv)'ch
literárně-histonckých dílech přes tento pi'edsudek a zařadil plným
právem do německého písemnictví i ta díla, jichž autoi'i, rodem i
životem Němci, vyslovili svoje německé myšlenky bud' francouzsky neb
latinsky. Shledával naopak podstatu němectví v určitém, dějinami
dotvrzeném a literaturou mnohonásobně vyjádřeném duševním
charakteru, jenž jest blouznivý, dobromyslný, fantastický, pověrčivý, vřel)'
a bouřliv)'; jenž vybijí se »neobyčejně něžným a jemným citem,
jiskřivou fantasií, siln}'m sklonem k allegorii a k symbolice, velkou
obratností v básnictví zapleteném, vše strhujícím plamenem nadšení,
jemným smyslem pro přírodu a pro idyllično, pro rodinu, pro domov, a
ještě více illusí pro vše cizí a podivné.« N ej stručněj i shrnul Menzel
tento charakter německý, který Se mu jeví spíše kontemplativním než
aktivním, spíše nepi-irozeným neb nadpi-irozeným než praktickým, do
ti-í takměi- llepi-eložitelných slov »fnllcriichkeit. Sillnigkeit,
Bcschauiichkeit«.

Nalézáme tedy u Menzela místo koncisního bud' historického neh
sociologického výměru dosti širokou, matnou, mnohoslovnou. silně
romanticky zbarvenou parafrasi některých význačných ryslr německé
povahy, jak zejména projevila se v první třetině XIX. století a jak
ji skizzovali básníci, namnoze k romantickému směru se hlásící. Je
to tato charakteristika, která, jak brzy bude vyloženo, nechce jen
konstatovati rysy dané a realné, nýbrž i vytýkati rysy žádoucí a
hle·dané, klade tak značný dúraz na převahu citu a obraznosti nad vmí
a činem, dlužno v ní hledati pi-evahu názoru romantického nad
názorem válek osvobozovacích, které představovaly si typického Němce
jako muže činu, odvahy, v1lle.