2-

dové než učenecké, ztlstávají bez povšímnutí a bez odbytu. Pouze
provincíální nový domov jest i dále .t\fenzelovi věren: ctí jej znovu
parlamentní hodností, ohlíží se na jeho politické názory, kornatící vždy
více v konservatIsmu velmi úzkoprsém a nesnášenlivém, pojímá vážné
jeho spílání uraženého sebevědomí a dotčené pýchy. Poslézepi-ežív
svou slávu takměi- o čtyřicet let, doživ se splnění mnohých svých
politických pi'-áni a naprostého vyvrácení literárních svých odhadtI, umírá
Menzel roku 1878 - a většina knih tohoto čtyřicetiletí leží dnes
v knihovnách nečtena a v knihkupeckých magazinech nerozřezána.

Z tohoto tak dlouhého života Menzelova jest dějinně významno
pouze deset let: od r. 1825 d() r. 1835. Tehdy neredigoval Menzel jen
časopis, zasahující mocně do rozvoje písemnictví. tehdy nenapsal jen
svoje základní literárně kritické dílo, nýbrž tehdy promyslil a vyjádřil
dtIrazně a bezohledně vtIdčí ideje doby, silně zachvívající jeho
vlastním nitrem. Pro ideje ty zněla by nejstručnější formule asi takto:
jest to polittcky a socialllě pojatá po:::dní romantika 7' interpretaci
válck :::0 osvobozeni.

:Menzel jest mluvčí romantiky. Vždy stál na straně romantikú
proti racionalistúm, na straně mystiki'l proti »fysikanti\m«, na straně
pi-írodní filosofie proti logická dialektice, na straně gotiky proti
renaissanci. Když r. ]819 v Heidelberce, kde Menzel právě tehdy dlel,
utkal se romantism před stavovaný Gorresem, Creuzerem, Arnimem
!! Brentanem v prudké zásadní ptItce s rationalisty Vossem a
Paulusem, přihlásil se Menzel podrobným polemickým spiskem »V oss und
die Symbolik« k táboru romantiktI. ZtIstal jim věren, když »fysikanti«
a racionalisté nabyli ve veí-ejnosti vrchu a vždy hlásil se k jejich
mythologickvm, symbolickým theoriím c1ějinným a filosofickým.
Schellinga pokládal vždy za největšího myslitele doby a stavěl jej
vždy v kontrast k Hegelovi, jehož logickou přesnost nenáviděl. Gorres,
Baader, Creuzer platili mu vždy za významné filosofy; Jakob Bohme
požíval jeho zvláštní úcty. Ač protestant r\Jdem a vychováním, styky
a přesvědčením, sympathisoval vždy s katolickým středověkem a
s katolickou gotikou: vážil si organisace církevní i autority papežské:
jen jesuitism nenáviděl, vida v něm princip racionalismu, který jej
odváděl od většiny theologtl protestantských. Čistě romantický byl
jeho kult krásna: bylo to krásno spíše hudební než plastické, spíše
krásno barvy než linie, krásno prchavého dojmu, okamžité nálady,
púvabného detailu, nikoliv krásno celistvé koncepce, organické
jednoty, zákonné harmonie. Proto básníky jeho srdce byli Tieck a Jean
Paul: umělci bez komposice a bez organičnosti, bez pevné kresby