21

vtipem klamajícím pozorovatele nekritické; zastírá dovedně mělkou
prázdnotu svého podání novinářskou deklamací a historisujícím
pathosem; utvrdí dúvěru ve vědeckou svou zpúsobilost hodností
akademickou. ~esnaže se nikdy jako pravý plebejec pokorně skloniti se
v tiché úctě skromného pozorovatele před tím, čeho nechápe a co nad
něj nekonečně vyniká, phzpúsobuje se tím snáze a ochotněj i veškeré
prostřednosti svého okolí. Vžije se úplně do stuttgartského ústředí,
jehož již do smrti taki-ka neopustí. Ač od mládí propagoval politické
snahy velkoněmecké, pi-ece zúčastnil se činně, ba jako poslanec,
politiky partikularistické: tľeha že vždy pi-edstavoval si jednotu i-íše
jakožto pruskou hegemonii, přece pracoval pro zájmy wiirtenherské,
jsa respektován při tom samým králem. Ti-eha že opětovně
prohlašoval písemnictví za nejýspěšnější prostředek jednoty národní, phmkl
se přece chyti-e k j ilroněinecké frakci literární a účastnil se jej ich tahtl
proti severoněmecké literární kultui'-e. Souhlas okolí, dúvěrné styky
s i-adou osob významných a vůdčích, autorita vlastního časopiseckého
podniku násobily odvahu NJenzelovu, jež právě tak bezohledně
snižovala skutečnou literární velikost jako nadouvala nicotnou
prostřednost: úporný a zavilý hoj proti Goetheovi, proti hellenismu a
literárnímu světoobčanství jest toho nejjasnějším dokladem. Jednak
radikalismus tohoto odporu, jednak soustavné sdružování literatury a
života, poesie a politiky imponovaly na Menzelovi mládeži, vždy
náchylné k negaci uznaného a k pochybovačnosti o daných hodnotách
a vždy toužící proniknouti hned nejen na trhu knihkupeckém, nýbrž
i na trhu politickém. Menzel rád viděl sympathie mládeže, ano snažil
se j i v osobě _Gllíz.kQwově pHmo osobně k sobě pi-ipoutati;
neuvědomil si však, že mladé pokolení múže jíti s ním po společných cestách
jen krátce, aby potom vyhledalo si naprosto rozdílné dráhy. Když se
však počal obávati, že by mládež mohla býti konkurentkou jeho
podniků a jeho věhlasu, zbavil se jí hnusnou denunciací u politické
vrchnosti. Udavačství dovrší pokrytectvím, které se skrývá za štít
náboženské orthodoxie a mravního rigorismu; nízký čin hrubého sobectví
chce maskovati prospěchem nároclního celku.

Leč čin ten, který policejní vláda pi-ijala s povděkem, ač dotud
neclt"lvěřovala příliš Menzelovi, zničí veškeru vážnost Menzelovu
v literatuře. Od té doby vyhýbají se seriosní spisovatelé
»Litteraturblattu«. jenž udržuje se téměř jen setrvačností a vyp1tluje takřka vý·
hradně vlastními příspěvky redaktorovými. Pilné, pestré. často i
dúmyslné snůšky historického a kritického materiálu. jež lVlenzel s
pedanterií školometa a s psavostí žurnalisty vydává pro vrstvy spíše li-