WOLFGANG MENZEL. Na Wolfgangu Menzelovi spOClva dvojí kletba: jeho hranatá a nehorázná postava prochází literárními dějinami jako postava zavilého nepi-íte1e Goetheova a nečestného udavače Mladého Německa. Proto historikové, pokt~d vůbec lVlenzelem se zabývají, snaží se jen vysvětliti z ovzdUŠÍ/doby a povahy Menzelovy jednak koi-eny a motivy jeho zaphsáhlého záští vůči Goetheovi, jednak tendenční a osobní podklad bezectné jeho denunciace nejsmělejších a nejvýraznějších hlav mladého pokolení. I nenalézají pak ani dosti chuti ani dosti zájmu podrobiti historickému neb kritickému rozboru celou dosti složitou osobnost lvlenzelovu, osobnost to novinái-e a recensenta, dějepisce a publicisty, polyhistora a polemika. A pi-ece ne1ze vnitřní 10m dvacátých let, onen gordický uzel tendencí pozdní romantiky a mladoněmeckého liberalismu vysvětliti a rozplésti lépe, než analysuje-li se právě tato individualita přechodní a hraníčná, pohlížející spokojenou a úsměvnou tvái-í do prchající periody romantismu literárního a politického a obracející se druhým zamračeným a nespokojeným obličejem k vei-ejným i slovesným novotám pokolení ti-icátých let. Teprve podrobnější studium této osobnosti skutečně hybridní ukáže, že nác lada bOjtl za osvobození rozlila se i v oblasti theorií literárních a že mohutně vznícené nadšení pro národní charakternost, kmenovou pi'tvodnost, mravní ryzost nevedlo jen válečné pluky. neinspirovalo jen pochodové rhytmy hlučných písní, nýbrž že určovalo i směr kritických úsudků. Ježto pak životní hodnocení literatury, charakterní měření děl básnických, jaké uvedl v soustavu poněkud hrubou právě Menzel, jest z dt'tležitých složek pi-ekotného eklekticismu, na němž liberální a libertinské pokolení z ti-icátých let v Německu budovalo svůj názor literární a kulturní, má W olfgang Menzel zvláštní dÍ11ežitost pro poznání Mladého Německa, s nímž souvisel také vztahy osobními. I lze i-íci, že dějiny kritiky mladoněmecké hyly by právě tak kusé jako nespravedlivé, kdyby nevšímly si také pi-edehry jej), jakou jest kritická 2*