17

ností, dle zásluh ducha' a dle povahy a mohli tak shromažcfovatl
společnost skutečně vynikající. Majíce vedle pi-epychu životního
i stálou potl-ebu pi;epychu kulturního, vítali u sebe se zálibou učence,
umělce, spisovatele, žurnalisty. Jsouce sami zcela mladým a nov)"m
útvarem společenským, volili rádi zástupce nových názori't
myšlenkových a llových proudt"1 politických a volíce často se šťastným
tušením dotud neznámé lidi zíti-ka, jevili se obratnými hráči na ·burse
kulturní. Ženy stojící v popi-edí těchto společností, obmezených
takměi'výlučně na Berlín, ovládaly je souladem duchaplného vtipu,
společenské gracie, kosmopolitické povznešenosti nad pi-edsudky doby,
konfesse politiky a vlastenectví.

N ej sla vnéj ší a nejtypičtěj ší z těchto berlínských salonú, jež
phjaly a dále rozvíjely moderní liberalismus a to nejen politický, salon
Rahel Varnhagenové, j~st pro děj iny hnutí dt"lležit i z jiné pi-íčiny:
tu nejpatrněj i ztélésněrío jest splynutí nového politického a
literárního liberalismu jihoněmecké provenience se staršími
svobodomyslnými snahami. Studujeme-Ii snahy tyto na obou charakteristických
jejich nositelích Varnhagenovi von Ense a hraběti A.
Piickler-Muskauovi, vidíme, že u nich organicky vyplývají ze světoobčanství
a ze širokého společenského rozhledu vznešených aristokratú a
významných diplomatú, z pohrdavé ironie příliš bystrých pozorovate1t"l
rozmanité lidské komedie, ze stále potvrzovaného vědomí
podmíněnosti a relativnosti všeho, z důsledného historismu, jemuž ani děj iny
přítomnosti nejsou tajny. Ale tento aristokratický a skeptický
liberalismus jest dalek každého bezprostředního činu, každého
odhodlaného projevu vt"1le a nevyhýbaje se kompromissúm, dovede se
vyrovnati bez vnitřního souhlasu i s vládou reakční i s poměry přežilými.

V témže duševním prosti-edí doznal moderní liberalismus
německý ještě dalšího obohacení a prohloubení. Kdežto romantikové
se honosili svojí nejvlastnější filosofickou soustavou, vystavěnou
a pak i pi;estavěnou Schellingem, kdežto války za osvobození nalezly
filosofického mluvčího ve Fichteovi, nemohl se liberalism nikterak
vykázati podobnou velkou vúdčí osobností tvúrčího myslitele. I
pomohl si zvláštním duchaplným úskokem: přizpt"1sobil si nikoliv bez
násilí a bez paradoxu právě onoho filosofického genia, k němuž jako
k svému obhájci ve vyšší sféi-e dialektické odvolávali se také
konservativní, legitimističtí, vládní odpt"trci liberalismu. Byl to sám Hegel,
od r. r8 [..j. stkvělý sti-ed berlínské university a myšlenky, jenž po
romantických vídmech polomystické filosofie Schellingovy pi-inesl
pi-esnou, logickou, dúslednou stavbu dialektickou, objímající všecky

2