16

města rozkvetlého žurnalismu. 1:erlína musil nový směr úporně
dobývati: jako kdysi romantika se právě tu sti-etla s krajním svým
odpůrcem, s dogmatickým osvícenstvím, tak liberalism setkal se t\\~
s odporem konservativních, loyalních tradicí, s pruskou vládní
soustavou a jejími vyznavači, s universitou zbudovanou v době čl v duchu
národně historického romantismu, zbožného vlastenectví a
klassicistského llovohumanismu, s organisovanou orthodoxií -- a musil
právě tady sváděti svoje nejkrvavější zápasy. Když však několika
nejvýznačnějším zástupcům nové politicl<é generace zdála se všecka
německá města přiliš úzkoprsými, příliš maloměstskými, pi-íliš
chauvinskými, zvolena byla od nich pi-ímo Pai-íž za sti-edisko, kde byly
novodobé požaclavky naprosto splněny a kde moderní publicistice
poskytnuto prosti-edí zvláště pi-ípadné. Kdežto se romantikové ph
svých hojných návštěvách Paříže cítili v ní opuštěnými vyhnanci,
bylo mladoněmeck}'m liberálům nad Seinou jako Antaiovi, když
dotkl se matky země: tu byly jejich vzory, ztělesnění jejich veřejných
tužeb, volný vzduch politický, svobodné poměry n:ábožensk~; bylo
by nutno opsati celé nadšené výlevy Heineovy, kdyby měl býti náležitě
vystižen přímo vášnivý poměr nové politiky a literatury k Paříži.

Velká obchodní města přivedla hnutí v těsný styk s dvěma dů·
ležitými činiteli společenskými, ktei-í vlivuplně zasáhli do dalšího
jeho rozvoj e: s židovstvem a s literárními salony, seskupenými kolem
vynikajících žen nového slohu životního.

Opakuje-li Treitschke jízlivě Menzelovu přezdívku »Mladé
Palestiny«, vrženou ve tvái- mladoněmeckému a literárnímu hnutí
dvacátých let, jest jistě v neprávu a naprosto neudržitelný jest jeho
tendenční výklad, jakoby mnoho z charakteru hnutí dalo se prostě
vysvětliti »zahalením orientálského názoru světového a zděděné
nenávisti ke ki-esťanství západoevropských forem«; ale nepopíratelno
jest, že mnoho z kritické schopnosti, z ironického sklonu, ze záliby
v přehodnocování mravních hodnot, z feuilletonistickéduchaplnosti,
z dojmové" vznětlivosti, jak všecky rysy ty pozorujeme v celém hnutí,
jest v těsné souvislosti s přijetím národních rysů židovských do
německé kultury a literatury. Bylo by to nesporno, i kdyby oba duchovní
vůdcové hnutí, Boerne a Heine nedávali důkazy tak nezvratné.

Literární salony, ovládané moderními ženami, prostými
tradičních před sudků a honosícími se neobyčejně širokým vzděláním, byly
v příčinném vztahu s kulturním zmohutněním židovstva. Židovští
bankéři, obchodníci, lékaři, kteří nebyli obtíženi závažím rodové
tradice a pi-ežilé etikety, hodnotili jednotlivce pouze dle osobních vlast-