13 se ke kávě a ke komorní hudbě »občanských romantiklt« a »sentimentálních klassiků«, srovnává úplně nevinné požitkái-ství s lhostejným kvietismem; vyhýbá se veškerému silnému citovému vznětu a životní vášní a jest zamilován do tiché melodičnosti a neškodného humoru. Od písemnictví žádá dvojí funkci: jednak aby podražcl'ovala fikcemi jeho fantasii, ukájela poti-ebu sentimentální dojatosti, zaplašovala nudu časovou a místní exotičností, jednak aby s náležitou podrobností a věrností zpodobovala jeho malichernou životní skutečnost. Tak smíi-í mistr klidně ve svých sympathiích dva směry, stojící dotue! 'v polemice a v nepřátelství: umění romantické a běžný literární prlunysl. Pro svátek a pro sváteční náladu volí filistr této doby rád romantickou alegorii, básnický formalismus, mravoučné pathos, pohybující se lJa vysokém kothurnu, roztoužené nadšení pro přírodu, poesii vzdáleného východu a rytíi-ského středověku, Schulzeho, Riickerta, Gaudyho, Tiedgeho, švábskou školu lyrickou, Hauffovy báchorky, Fouquéovy romány; pro všední den dostačí mu rodinné a občanské drama skropené slzami laciné sentimentality, konversační román, jenž se dá čísti před usnutím, drobná povídka humoristická, Houwald, Raupach, Holtei, Tromlitz, van der Velde. Tato literatma jest zejména symptomatická pro myšlenkový- rozklad období »válek za osvobození«: naprosto pomíjeny jsou ty jeho původní základní tendence: obroditi mravně národní celek a smířiti vážnou literaturu s vážným životem, velikou poesii s velikou skutečností. Zatím C(, takto vnitřně odumíralo pravé ki-ídlo protiromantické a protiaesthetické reakce, mohutnělo křídlo levé, představované veřejně politickým liberalinNcl1I Nepřiznávalo si samo nikdy svojí příbuznosti s ideami »válek za osvobození« a nepi-álo si též, aby jeho úsilí 'O sjednocení Německa uváděno bylo v souvislost s analogickými snahami ki-esťanských, konservativních, naivních vlastenců, vyrůstajících ze spolků buršáckých neb dokonce s officielními pokusy podobných cílů, které našly předběžné vyplnění v celní jednotě německých států, znamenající svou dobou více než celý nešťastný »Bund«. Počátky německého liberalismu jsou parlamentární: v partikulárních, dosti svobodných a vládami dosti uznávaných sněmovnách jihoněmecký'ch států vystoupila řada professorú, advokátú a publicistů s požadavky, jaké ve Francii pi'eclloženy za podmínky Bourboni'lm při opětovné recepci a jaké sněmovna v Paříži v dvacátých a třicátých letech hájila vytrvale vúči častý'm přehmatům vlády. Tedy konstituční liberalismus dle francouzského vzoru na jedné a politické sj~dnocení Německa na straně druhé - toť základní hesla programu jiho-