10

čl ve dvou rlIZl1}-ch fasích, takže ani historikové pragmatičtí často
neposd-ehují vniti'ni souvislosti mezi nimi_ 1\ejprve vystoupilo hnutí
lcgitimistické, vlastenecké, konservativní, orthodoxní, jež dle svého
nejhlučnějšího vd-ejného projevu může se stručně charakterisovati
jako 7'ál1~y ;.:a osz'oúo:::cní v širokém slova smyslu. Pozděj i vzniklo
hnutí revoluční, kosmopolitické, pokrokové, nábožensky skeptické,
jež jeví se úhrp.em jako polilický libcralism. Pi-i krajní různosťi
prosti'ec1ki'l byl cíl pi-ece společný: smíi-iti filosofii, vědu, umění,
literaturu s ži\-otcm a po&íditi je národnímu obrození a politickému
sjednocení Německa.

\! álky za osvobození neodehrály se naprosto jen na německých
bojištích a nebyly nikterak pouhou záležitostí národní obrany, nýbi"Ž
byly vybojovány i v ústavním zřízení" '.'e v}'chově, ve filosofii a v
literatu!'e a to nejen proti Napoleonovi a proti principu tranc{"luzské
revoluce, jejž zastupoval Napoleon, nýbrž i proti skeptickému
osvícenství na jedné a uměleckému aestheticismu na straně druhé_ V
ústavním životě pruského státu jeví se veliké hnutí osvobozovací v
rozhodných a pronikavý-ch reformách značených jménem Steinovým
a HardenbergovÝl1l, jež směi\walv k zlidovění a znárodnění
politického života, stavíce se tak vědomě a účelně proti zásadám
Bedřichm-a státu absolutistického a exklusívního; lze v nich viděti spíše
ústupky ic1eím francouzské revoluce než protiváhu proti ní. Ve
vý-chově zjev ila se tatáž snaha po zlidovění škol:' phklonotl k methodám
Pestalozziho, jež blahodárně zasáhly do rozvoje nižšího školství:
o obrození a prohloubení vyššího studia pokusil se klassicism,
sledující aesthetickcmravní tendence Schillerovy a pojímající vzdělání
v· antice ve sto~)ách klassické filologie, povznešené F. A. \Volffem ¸
toť vlastní obsah novohumanismu, vytvořeného jmenovitě Vilémem
Humboldtem, jenž dovedl zachovati rovnováhu mezi všeobecně
liclskou klllturou a mravními potj'ebami národa. V skutku velkolepě byly
války za osvobození vyjádřeny filosoficky kovovou postavou
myslitele Fichte3, stojící na žulovém podstavci charakteru. Pro čiI'e
spekulativní filosofii Kantovu, dospívající namnoze k neg-ativním
a destruktivním závěrllln kritickým, existoval jen člověk myšlenky
a všeobecného mravního zákona; pro idealism Fichtetlv. který se
inspirovai ncméně tísní doby než Qllsledností exaktního myšlení, byl
tu i člověk živé vl11e, bezprosti'edního činu, konkretní mravní
povinnosti. zodpovědné nejen vyeskamotovanému kategorickému
imperativu jednotlivcovu, n}-brž ~elé společnosti, celému núrodu. Velikost
mt1;~llého a národního činu Fichteova nespočívú v tom, že dovedl