9 nější, učenější, akademíčtější, jak zastupuje je nejjasnější byzantínec romantíckého aesthetícismu August \Vilhelm Schlegel, pojímali hnutí spíše jen formalisticky a literárně a těžili z něho alespoú blahodárně a vydatně pro vzkvétající vědy historické. Friedrichem Schlegelem geniálně nadhozené, bratrem jeho dúmyslně prohloubené a naukově poc1epi'-ené heslr) »progressivní universální poesie« bylo proměúováno v čin a soustavu: dály se pokusy sloučiti básnictví s vědou a s náboženstvím, umění s filosofií a s historií; studium dějinného v}-voje bylo šťastně oplodněno bystrou romantickou intuicí; soustavným a účelným překládáním. pí-ebási1ováním a napodobením cízích útvartpoetíckých budována byla skutečně v duchu Goetheově »světová literatura« .- leč vše dálo se výlučně ve společenské oblastí učencta literátú. útrpně shližejících na potřeby lidu a doby. Odečte-Ii se retrospektivní a rekonstrukční dílo mladé školy germanístické, vyšedší z okrnhu romantiky heidelberské, jež směřovalo k probouzení vědomí národního, jsou výsledky literární učenosti akademického kl-ídla romantiky pro zmnožení národních statkú a zejména národních sil značné skrovné: tedy i tuto, kde romantika projevila největ~í sílu životní, odcizila se namnoze době a její vnití-ní tísni. Vše bylo ještě vystup'úováno a vyvrcholeno tl romantických epigonÍl a v jejich ztrhaném, churavém, nervosním, děsivém a groteskním básnictví. Ti znali jen dvojí poměr k životu. Bud prchali pí-cci ním plaše, bolestl1ě, zoufale, kolísajíce mezí mystickou touhou a mystickou hrúzou, v temnou a hltavou propast náboženského tajemství zosobněného katolickou církví a v úplnou porobu vlastního já. pi'-e-konaného svrchovaným principem neosobní moci ztělesněné státem_ Neb útočili jízlivě a vyzývavě ve vědomí svojí individuelní POV)-šenosti na žIvot libovolnou, rozmarnou, pohrávající si. frivolní romantickou ironií, vyhovujíci úplně duchÍlm rozpoltěným, rozervaným, povahám problematickým. V strašné chvíle národní poroby, kdv přesně a pi'-ísně bylo pí-emýšleno o podmínkách a prostředcích zdraví společenského a mravního, byli paradoxní tito romantikové váženi a nalezeni lehk}'nli. S hlediska sociální a národní rovnováhv byl jejich aestheticism živlem rozkladným: spokojoval se hrou, kde doha vyžadovala vážnosti a přisnosti; odváděl všecek zájem k fikci, ke snil, k přeludu a oslaboval tak vltli; činil jednotlivce bud neschopnými neb alespoň lhostejnými k proměně dojmÍl a citÍl v skutku ¨ skutečně nebyl bez viny na porážkách u Jeny a Auerstadtu. Proti tomuto aestheticismu, veřejně indifferentnímu a kvietistickému, ()Zvala se organisovaná reakce ze dvou rtlzných tábor tl