8 Goethea, doplniv~ího herderovskou historickou průpravu odborným studiem pi-írodovědeckým, do nepřetržitého a organického i-etězce přirozeného i dějinného vývoje, postaven u Kantovce Schillera na podstavu výchovy mravně aesthetické, vyvěraje u prvních romantiků z hlubin důsledně promyšleného individualismu, jevil se v posledním desetiletí XVIII. věku jako princip hnutí obrodného, které chtělo osvoboditi a rozvíti celou bytost lidskou, dotud semknutou úzkoprsou jednostranností ztuhlého osvícenství. Leč Goethe postupně schyloval se k aristokratickému »kvietismu krásné osoonosti« a pozoruje s povznešeného hlediska věčnosti klidný a pomalý průběh dějinného vývoje, odvracel se s nechutí od kypícího a kvasícího vření doby k »umění a starověku«, jež studoval vědecky a prožíval aestheticky. Schiller při význačném svém sklonu k povšechně abstrakci idealistické a ve stopách Kantových spokojil se s vytknutím všeobecných zákonú a všeobecných požadavkt''t a formulonv svúj aristokratický ideál výchovy mravně aesthetické pro člověka a pro společnost vúbec, nesnažil se naprosto pi-izpllsobiti ho poměrúm a potřebám pl-ítomnosti. Romantikové, kteří v slavných dnech »Athaenea«a »Fragmentú« měli na mysli citovou, ideovou a mravní regeneraci jednotliv·ce a organické vytvoření lepší společnosti z jedincll takto ohrozených, bud zbloudili v exotických dálkách, bud rozplynuli se v mystické mlze absolutna neb ztuhli a zkostn·atěli v mumii doktriny. Casová, místní, J;:ulturní a názorová dálka, jež jim zprvu byla buď protestem proti skutečnosti a pi-ítomnosti šedivé a banální neb vítanou sensací uměleckou; změnila se později v samoúčelný cíl, nesmírně příjemný a pohodlný duchům prostředním, kteH ze složité a drsné náplně doby nedovedli vyluštiti poetického smyslu a kteří ve stí-edověku feudálním a katolickém nalézali případná dějiště pro libovúli a rozmar svojí podrážděné fantasie. Absolutno, k jehož mystickým břehúm romantika hned z počátku napínala roztoužené své plachty, bylo pojato původně čistě filosoficky; později však i u nejhlubších a nejpllvodnějších romantických myslitelú, u Novalise,u Friedricha Schlegela, II Schellinga stotožněno bylo s Neznámým a Nepoznatelným katolické mystiky náboženské. A tak jednotlivec, skláněje se pokorně a poslušně před svrchovaným absolutnem, neváhal skláněti se před autoritou církve, která mu zdánlivě absolutno to ztělesIlovala; konečně uznal i absolutno vtělené do moci státní - a reakce, posílená exotickou láslwu romantikll k stí-edověku, slavila úplné svoje vítězství. Romantikové méně exaltovaní a méně mystičtí, ale soustav-